Stránky na podporu porot Vítejte na mých stránkách Základní informace

Fotografie Tatry 613-4 Nejnovější fotografie Tatry 613-4 Vraťte židovský majetek Jedině poroty Střípky z Las Vegas i odjinud Případ Jiřího Kajínka ve světle porotního soudnictví Poroty nejsou typické jen pro „anglosaský“ systém Právo být souzen porotou Garance práva na porotu v USA, Listina práv v USA a některá další základní práva tam garantovaná Co je mým cílem? Organizace na podporu porot Zbavte se otrocké mentality. Sebedůvěra, sebejistota, disciplína Posilujte svoji víru. Hledejte inspiraci v Bibli Čtěte Bibli, ale kterou? Výběr poroty, voir dire Právo být souzen sobě rovnými Právo být souzen nestrannou porotou, sestávající z nezaujatých porotců Soudci by měli být voleni Obce by měly mít své soudy Jakou kvalifikaci by měli mít čeští soudcové a jakou kvalifikaci ve skutečnosti mají. Porovnání s USA Česká justice, poslední bašta komunistického režimu Česká justice, poslední bašta komunistů Převlečení komunisté, staré struktury, „Mgr.“-ové, rychlokvašky Zastupující místopředsedové Podmíněné propouštění z výkonu trestu odnětí svobody Nevolte do parlamentu sportovce a komedianty Přidělování případů u brněnského krajského soudu mimo pořadí Pryč s rudou justicí Doslov Knihy, které je možno objednat Velmi opatrně s podáním výpovědi u vazebního zasedání, případně s podáním vysvětlení na úřední záznam Odkazy na některé moje další internetové stránky.
Tatra
English – www.juries.cz – English
www.poroty.cz

Střípky z Las Vegas i odjinud

Brno

Jsem velkým zastáncem, příznivcem a propagátorem soudních porot. Za jedině správný soudní systém považuji systém ten, ve kterém rozhoduje porota sestavená z normálních občanů, kteří nejsou profesionálními soudci. Porotní systém je ve většině vyspělých zemí světa, nikoliv však u nás. Nejznámější porotní syystém je bezesporu v USA. Žil jsem více nežli deset let v USA. Často se zamýšlím, proč USA poroty mají, Česká republika je však nemá i více nežli dvacet let po pádu komunistů. Příčin je více. Soudnictví bez soudních porot je v zemích, kde občan nemá do čeho mluvit, jeho názor není důležitý, nemůže se vyjadřovat v referendech, protože se žádná referenda nekonají. Státní moc se rozděluje zhruba do tří větví, či mocí. Existuje moc výkonná, zákonodárná a soudní. V zemi, kde neexistují soudní poroty, je občan vyšachován z celé jedné třetiny státní moci. Touto třetinou státní moci je moc soudní, soudy, justice. Zde občan nemá slovo. Aby bylo jasno v pojmech. Justice znamená soudnictví. Představitelé justice jsou pouze soudci, nikoliv státní zástupci či advokáti. Činovníkem justice není ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti je součástí vlády, moci výkonné. Hlavou vlády je předseda vlády. Něco jako "premier" či "premiér" v naší zemi neexistuje. Slovo "premier" znamená francouzsky "první" v mužském rodě a čte se "premje". "Premiere" znamená "první" v ženském rodě a čte se "premjér".

V zemích s vyspělou právní kulturou, kde nebyli nikdy u moci komunisté nebo fašisté či nacisté, rozhodují u soudů poroty, složené z místních občanů. Je-li tedy někdo obžalovaný například z vraždy, je sestavena porota skládající se ze dvanácti mužů a žen. Tito porotci na konec soudního jednání oznámí svůj verdikt a to "vinen" či "nevinen". Rozhodnutí dvanáctičlenné poroty každý respektuje. Nikdo nezpochybňuje samotné porotce, nikdo se neptá, jaké mají vzdělání, zda jsou právníky. Samozřejmě, porotci většinou právnické vzdělání nemají. Jsou to řidiči, architekti, uklízečky, učitelé a dále si dosaďte jakoukoliv profesi, na kterou si vzpomenete. To, že porotci nejsou právníci (většinou) ale lidé z jiných profesí, je dobře, neboť v mnoha případech je třeba, aby ten, kdo o něčem rozhoduje, věděl něco i o řízení vozidla, podnikání, stavbách a celkově o životě.

V České republice rozhodují o trestních věcech soudci a to v sazbě do pěti let rozhoduje jeden soudce a to zcela sám. U soudů se pro ně používá výraz, který není ve slovníku, výraz, který zavedli komunisté, kteří zavedli tento systém. Soudci, který soudí sám, říkají "samosoudce". Ve Starém zákoně je celá jedna kniha, která se jmenuje Kniha soudců. Tito soudci taktéž soudili sami. Ještě že v té době neexistovali komunisté, ti by je asi nazvali "samosoudci". Kniha soudců by se pak jmenovala Kniha "samosoudců". Do vězení do pěti let můžete tedy v České republice být posláni na základě rozhodnutí jediného soudce. Jestli příjdete o vše, o práci, pravděpodobně o byt a další, záleží na rozhodnutí jediného člověka. Tímto člověkem může být i bývalý komunista, člověk bez rigorózní zkoušky, bez řidičského průkazu, bez znalosti jediného cizího jazyka. Je-li sazba nad pět let, je u soudu jeden profesionální soudce a s ním ještě dva soudcové neprofesionální, takzvaní soudcové přísedící. V mnoha případech (ve většině případů), je to jako by tam soudcové přísedící nebyli. Nekladou otázky a na konec soudního jednání podepíší profesionálnímu soudci cokoliv, vůbec do věci nemluví. Profesionální soudce a dva soudci přísedící tvoří takzvaný senát. Profesionální soudce je předseda senátu. Jaké jsou kvalifikační předpoklady k výkonu soudní funkce? Profesionální soudce musí mít vystudovaná práva. (Mnozí soudcové však mají práva vystudována poněkud "narychlo", nemají střední školy, mají "dodělané" maturity.) Profesionální soudce nemusí mít složenou rigorózní zkoušku, nemusí mít tedy doktorát. Naopak, velké množství soudců má pouze titul magistr, ve zkratce Mgr. Pokud vidíte právníka (soudce, státního zástupce, advokáta a podobně), který má před jménem titul "Mgr.", pak to znamená, že nesložil rigorózní zkoušku, nemá doktorát, není doktor práv. Soudce musí složit justiční zkoušku, aby mohl vykonávat práci soudce, nebo mu je uznána zkouška jiná, například notářská či advokátní. To je vše. Soudce nemusí mít řidičský průkaz, nemusí umět byť jenom jediný cizí jazyk. Soudce může být bývalý člen komunistické strany. Soudce nemusí mít nejmenší předchozí praxi v jakémkoliv oboru, nemusí být bývalý advokát, státní zástupce. Soudcové přísedící to mají ještě jednodušší. Nemusí splňovat předpoklady žádné. Pokud přijde občan k soudu, je na cizím území. Mluví-li k soudu, pak jedině ve stoje. Je neustále opravován, nemá mluvit, to, co říká, již někdo řekl, není to k věci, opakuje se. Nebyl vyzván. Neříká nic nového a podobně. Klade-li občan otázku, většinou se dozví, že takto otázku klást nelze, otázka již byla položena. Často je tázán, co otázkou chce dosáhnout, či zjistit. To samé platí pro advokáty, osoby práva znalé. Bývají neustále přerušováni, napadáni, zesměšňováni. V USA jsem byl u soudu vícekráte. Nikdy jsem neviděl, že by soudce skákal advokátovi do řeči. Přitom v USA musí mít soudci většinou alespoň 40 let a alespoň 10 let praxe, než začnou působit jako soudci. Je to úplně jiný svět. Proč? Český člověk je po generace někým bit. Poté, co jsme prohráli bitvu na Bílé hoře, naši zemi zaplavili cizáci. Přišla sem všelijaká cizí, kořistnická šlechta. Normální člověk byl odstrčen, pošlapán. Poměry se lepšily ke konci Rakouska-Uherska a byly mnohem lepší za první republiky. Pak ale přišel protektorát a krátce po skončení protektorátu komunisté. Protektorát a komunismus představují dvě nejhorší období našich dějin. Monstrprocesy, popravy demokraticky smýšlejících lidí. Nastal zákaz možností svobodně cestovat do zahraničí. Političtí odpůrci byli vražděni. Komunistické soudní procesy neměly dokonce ani charakter justičních zločinů, či vražd. Byly to sprosté frašky, zločiny, vraždy. Nejstrašlivějším případem je vražda dr. Milady Horákové. Tato žena byla komunistickými hyenami odsouzena v nesmyslném procesu k trestu smrti a byla popravena. Její poprava bylo něco strašného, hrůzného. Něco takového nedělali ani hitlerovci, ani ty nejhorší stvůry. Něco takového dokázali jenom komunisté. Doktorka Horáková byla popravena tímto způsobem: Popravčí zařízení, které bylo použito k jejímu utýraní, bylo nazýváno "prkno". Bylo to opravdu jakési prkno. Dr. Horáková nebyla oběšena, jak se většina lidí mylně domnívá. Byla postavena k "prknu". Kat jí dal kolem krku jakési "škrtidlo", něco jako oprátka. Takto doktorku Horákovou škrtil. Pak ji spustil kousek níž, což nezpůsobilo její smrt. Katovi pacholci ji tahali za nohy dolů, v protisměru. K nohám nešťastné ženy byl připevněn provaz. Tento provaz byl provléknut "prknem" a vedl k jakési kladce, či kolu. Tímto kolem točili katovi pacholci. Celé utýrání této drobné ženy tak trvalo více nežli dvacet minut. Po více nežli dvaceti minutách konstatoval "lékař" smrt, neboť srdce této nešťastné ženy již netlouklo. Takovéhoto hyneismu se dopustili jenom komunisté. Zde se opravím. Není to až tak úplně pravda. „Prkno“ bylo zavedeno za Rakousko-Uherska. Přestalo se ale používat, neboť odsouzenci velmi trpěli. Obnovilo se v roce 1945. Na „prkně“ zemřelo mnoho válečných zločinců, jakož i českých kolaborantů, nebo i lidí, kteří byli za kolaboranty označeni. Největší slávy se „prknu“ dostalo ale za bolševismu. Dnes jsou bývalí komunisté v České republice opět u moci, zastávají nejvyšší funkce, zvláště u soudu. Komunisté v době, kdy byli u moci, vraždili, zavírali, nedovolovali studovat, brali zemědělcům políčka. Byli to vrazi, hyeny, zločinci, zplozenci pekel. To nejhorší, co po světě kdy chodilo. Samotný Satan je v porovnání s nimi uhlazený gentleman. Každý, kdo vstoupil ke komunistům v době vlády této hrůzné skupiny lidí, věděl o jejich zvěrstvech. Pokud někdo vstoupil ke komunistům v padesátých letech, pak věděl, co komunisté dělali, a přesto se k nim dal. Podporoval tento hrůzný režim. Díky "lidem", kteří byli členy komunistické strany, měli komunisté peníze na svoji zločinnou a zločineckou činnost. Pokud byli z komunistické strany vyloučeni po roce 1968, je to jedno. Vyloučený komunista a všivák, který byl u komunistů až do Velké listopadové sametové revoluce, si mohou podat ruce. Komunistická strana měla příliš mnoho členů. Komunisté to proto trošičku protřídili, sem tam někoho vyhodili, někoho nechali. Kdo byl ale alespoň chvíli v komunistické straně, podporoval ten nejhorší režim. Dnes jsou bývalí komunisté ve státní správě. Dokonce i současný prezident je bývalý komunista. Bývalí komunisté mají spoustu výmluv. O zvěrstvech nevěděli. Byli moc mladí. Chtěli pomáhat. Chtěli pracovat ve svém oboru. Chtěli se dostat do školy. Chtěli, aby se jejich děti dostaly do školy. Chtěli být přijati do práce. Chtěli nebýt vyhozeni z práce. Chtěli vycestovat do zahraničí. Chtěli dodělat školu. Řekli jim, že když nevstoupí ke komunistům, tak je vyhodí. Je to nesmysl. Prostě se přidali ke zločinecké organizaci, aby se měli lépe. Kdo podporoval zločinecký režim, nepatří do veřejného života. Vím, listopad 1989 byl podvod. Komunisté a estébáci se udrželi, jenom přešli do jiných míst, většinou ale prostě zůstali tam, kde byli. Kolik předsedů velkých soudů jsou bývalí komunisté. Kolik vysoce postavených policistů jsou bývalí estébáci. Nedávno byl jmenován bývalý komunista a bývalý vojenský prokurátor v jedné osobě k jednomu důležitému soudu, který by měl hájit ústavní práva občanů. Dělají si z nás legraci? To už tam mohli jmenovat třeba i bývalého estébáka, nebo pohraničníka. Dokonce ani už teď od toho moc daleko nejsou. Vojenský prokurátor za komunismu dohlížel na činnost estébáků. Takové osoby zde tedy mají slovo. Vývoj však zastavit nelze. Komunistická strana skončila na smetišti dějin a její pohrobci by tam měli skončit též. Přesto, že v naší zemi existue silná informační blokáda, určité možnosti zde demokraticky smýšlející lidé mají. Existuje internet. Internet je velkou zbraní pro šíření informací. Přesto, že hromadné sdělovací prostředky neumožní debatu o obnovení porot u soudů, v internetu je obrovská síla a tuto sílu nepřemůže nic, ani bývalý komunistický vojenský prokurátor, sám bývalý komunista, ani žádný jiný bývalý komunista, ať již je v jakékoliv funkci. Stačí mít hodně příznivců, stačí přijmout patřičné zákony a bývalí komunisté skončí. Pokud obnovíme poroty u soudů, bude mít lid slovo zhruba v jedné třetině státní moci.

Jak jsem již uvedl, žil jsem v USA. To, co jsem se tam dozvěděl, a co jsem se tam naučil, mi již nikdo nikdy nevezme. V Las Vegas jsem studoval svobodná umění u nejlepších učitelů. Jakýsi bývalý komunista, který napíše oslavný článek o osmašedesátnících je mi k smíchu. Je mi k smíchu i jakási gymnastka, která se nedávno oháněla tím, že komusi věnovala čtyři olympijské medaile. Tyto medaile ale věnovala čtyřem vysokým komunistickým představitelům bývalého Československa. Všichni tito čtyři mužové byli členy komunistické strany již mnoho let před rokem 1968, včetně doby toho největšího komunistického útlaku. Bývalý komunista mi nemá co říci. Neuznávejme falešné autority. Rozhodujme co nejvíce o všem sami a to opravdu, kde jenom je to možné. Zajisté tedy i u soudů. Současný český soudní systém je pozůstatek komunistického režimu. Dříve zde byly poroty. Je to správně, že v naší zemi stále existuje něco, co zavedli komunisté? Je zde soudní systém, který zavedli komunisté. V tomto soudním systému, který zavedli komunisté, rozhodují výhradně soudci, z nichž velká část jsou bývalí komunisté. Někteří z nich jsou dokonce bývalí komunisté a bývalí vojenští soudci. Je ještě někdo podřadnější osoba, než osoba, která byla v době komuistického režimu členem komunistické strany a ještě byla vojenským "soudcem" nebo vojenským prokurátorem? Nedovedu si to vysvětlit, jak se něco takového mohlo bývalým komunistům podařit. Komunismus padl, komunisté obrátili kabát, nastrčili do popředí jakousi trapnou ráčkující figurku v krátkých kalhotách a pokračují ve své aroganci. V Německu museli bývalí nacisté po Druhé světové válce ze státní služby odejít. V bývalé NDR museli od soudů odejít bývalí soudci, kteří "vystudovali" v době komunismu a „soudili“ v době NDR. U nás došlo k něčemu nepochopitelnému. Komunismus padl, komunisté zůstali, pouze převlékli kabát. Dokonce mi jeden bývalý komunista vysvětloval, proč nejsou vhodné poroty u soudu, že se nehodí do "kontinentálního" systému a podobné nesmysly. Bývalému komunistovi nevěřte. Jeho slovo nemá cenu. Také nemá cenu se s bývalým komunistou přít. (Je potřeba bývalé komunisty odstranit ze státní služby. Je potřeba přijmout příslušný zákon.)

Zde je naopak několik postřehů z USA. V USA rozhodují v trestních věcech poroty. Jenom o velmi nedůležitých věcech, v podstatě o přestupcích rozhodují soudci. Porota je něco, v co každý obviněný či obžalovaný doufá. Když porota vstupuje do síně, přítomní povstanou. V rámci objektivity musím říci, že veřejnost povstane i když přichází soudce. Porota však přichází až po soudci a to povstane i soudce. Když však přichází porota, stává se často, že přítomní zatleskají. To se při příchodu soudce nestává opravdu nikdy.

Nyní opravdu jenom několik málo slov k bývalým komunistům. Po roce 1989 jste převlékli kabát, udrželi jste se ve funkcích, mnozí jste povýšili. Stejně jste ale jenom ti malí, obyčejní komunistíci, kolaboranti, kteří chodili na schůze komunistické strany, platili známky, schvalovali okupaci Československa v roce 1968 (jinak by vás od komunistů vyhodili) a byli jste celkově lokajové Sovětského Svazu. Věděli jste o zločinech komunismu, věděli jste o vraždách v padesátých letech. "Vystudovali" jste komunistické školy, ale stejně vámi opovrhuji. V době komunismu jste mohli jezdit do zahraničí. Přestože jste ale byli v zahraničí, tak jako byste tam nebyli. Neuměli jste žádné jazyky. Neměli jste peníze, nemohli jste nikam jít. Pili jste kávu někde v bufetu a to byl pro vás velký zážitek. Po návratu domů jste utíkali ke svému referentovi Státní bezpečnosti a už jste se rozvyprávěli.

Nyní bych se rád zmínil o některých mých postřezích z USA, především pak z Las Vegas. Pracoval jsem tam v casinech, v realitní kanceláři, studoval jsem tam, sloužil v armádě. Zajímal jsem se tam hodně o právo, párkráte jsem tam dělal tlumočníka u soudu a na policii, sloužil jsem několikrát v soudní porotě. V tomto mém pojednání – které slouží k propagaci soudních porot – se chci volně zmínit o některých mých postřezích z oblasti práva, především pak práva trestního, justice, státních zástupců, porotců, policistů, advokátů. Pokud je někdo podezřelý ze spáchání trestného činu, tak ho policisté odvezou do policejní budovy, něco jako u nás vazba, či snad cela předběžného zadržení. Tam jsou všude telefonní budky a zadržený si může volat, kam chce. Během jednoho dne, spíše však několika hodin, přijde soudce a ten stanoví kauci, na základě jejíhož složení je zadržený puštěný domů. Kauce bývá pár set dolarů, někdy je zadržený propuštěný domů bez složení kauce, neboť je necháno na jeho uvážení, jak se chovat. Něco jako koluzní vazba, že může někoho ovlivňovat a nelze proto příjmout kauci, v USA neexistuje. V praxi je po zadržení podezřelý (obviněný) propuštěn v řádu několika hodin či dní. Není to jak u nás, kde jsou obvinění držení ve vazbě běžně dlouhé měsíce i roky. Vazební zasedání trvá několik minut. Soudce, který svůj úřad vykonává přímo v budově vazby či cel, se podívá na to, z čeho je ten či onen obviněn. Pak stanoví snesitelnou kauci. Zadržený zavolá domů (pokud požadované peníze nemá u sebe), přijde někdo z rodiny, zadržený peníze složí a jde domů. Není to jako u nás, že jeden soudce kauci povolí, státní zástupce podá stížnost, druhý soud rozhodnutí zruší a zadržený je dále ve vazbě.

Nyní k osobě soudce v USA. Většinou musí mít soudce alespoň 40 let, musí mít vystudovaná práva a být alespoň 10 let zapsaný v komoře – právnické stavovské organizaci advokátů, soudců, státních zástupců. To znamená, že než se někdo v USA stane soudcem, musí se třeba deset let umět sám uživit, zaplatit nájem za kancelář, poplatky komoře, telefony, sekretářku a mnoho dalších poplatků, to pokud působí napřed jako advokát, což je velmi časté.

Soudce u nás. Věk nyní alespoň 30 let. Před nástupem k soudu jako soudní čekatel nemusí mít ani tu nejmenší praxi v ničem. Po nástupu k soudu pracuje 3 roky jako takzvaný justiční čekatel a musí složit zkoušky. Pak se stává soudcem. V USA musí složit zkoušky, deset let vykonávat praxi (advokáta, státního zástupce) a teprve poté se může stát soudcem. U nás mnoho soudců nemá řidičský průkaz, neumí jediný cizí jazyk. Někteří soudcové (hodně) jsou bývalí komunisté, někteří dokonce získali svoje vzdělání tak všelijak. Abyste v USA mohli začít studovat práva, musíte mít již vystudovanou celou univerzitu. Pro Čechy se to jeví jako nesmysl. Řeknou, že práva se studují na univerzitě. V USA ale již musíte mít vysokoškolský diplom v kapse, pokud se rozhodnete hlásit se na práva. Běžný student práv v USA má už proto v kapse diplom ze čtyřletého studia na univerzitě, většinou "svobodných umění", to jest především literatury, historie, matematiky a dalšího. Stát se soudcem v USA je mnohem a mnohem těžší než u nás. Malá rekapitulace soudce v USA. Ukončení střední školy, nástup na čtyřletou univerzitu, ukončení univerzity, nástup na práva, ukončení práv. Nástup do advokátní kanceláře (nebo ke státnímu zastupitelství), složení příslušné zkoušky. Potom práce deset let jako státní zástupce nebo advokát. Poté se takto kvalifikovaný právník může stát soudcem. Soudce v České republice: maturita na střední škole, nástup na právnickou fakultu, ukončení právnické fakulty. Nástup k soudu jako takzvaný justiční čekatel, předtím žádná praxe. Po třech letech zkoušky na soudce, jmenování soudcem. Trošku rozdíl, že? U nás je možno jít na práva hned po střední škole. Střední školou ale může být nějaká "odborná" škola, nikoliv gymnasium. Soudce v České republice také nemusí mít doktorát. U mně je právník na české poměry člověk, který má titul doktor práv, tedy iuris utriusque doctor, ve zkratce JUDr. Samostatnou kapitolu tvoří všichni ti právníci, co mají titul magistr, ve zkratce Mgr. Zvláště v případě soudců je málokdy slyšet, že by se o nich mluvilo jinak, než jako o doktorech. Někdy mě dokonce zapisovatelka opraví. Ptám se, kdy věc Mgr. XY nařídí a zapisovatelka mi řekne "pan doktor XY." U soudů také bývají oslovováni "pane doktore", i když doktorát nemají a doktoři nejsou. Nedávno jsem byl u jednoho soudu a tam byl stání zástpuce, který neustále oslovoval soudce a pořád říkal "pane doktore", přestože soudce nebyl doktor, neměl doktorát, nesložil rigorózní zkoušku a byl jenom magistr. Ten soudce ho ale nikdy neopravil. Měl říci: "Prosím, neoslovujte mě pane doktore, já nejsem doktor. Nemám rigorózní zkoušku, jsem magistr." Neudělal to. Místo toho tam to oslovení "pane doktore" zaznělo opravdu mockrát. Není to správné, já osobně jsem byl promován jako magistr a na doktorátu jsem pracoval několik let. Aby bylo jasno, absolvent právnické fakulty je promován jako magistr, ve zkratce Mgr. V některých případech může být absolvent právnické fakulty promován i jako doktor, pokud splnil nějaké nadstandardní předpoklady, to jest, má-li vynikající prospěch, vynikající diplomovou práci, kterou mu uznají rovnou jako rigorózní práci. Musí zaplatit poplatek. Je mu přidělen konzultant a oponent. Zkouší ho komise. Nechci zacházet do detailů. Prostě další, dost významná zkouška. Po zkoušce samozřejmě následuje promoce – pokud kandidát u rigorózního řízení uspěje. Pokud neuspěje, tak není nic. Po promoci následuje promoční hostina. Dostaví se rodina, přátelé, známí. Rodiče, prarodiče, ale často též manželé, manželky, děti. Všichni jsou rádi, že mají doktora, doktorku. Rigorózní řízení něco stojí. Jinak, chce-li kdo doktorát, musí se přihlásit k rigoróznímu řízení.

Vidíte-li soudce, kteří mají před jménem "Mgr.", pak to znamená, že nevykonali rigorózní zkoušky, či u nich neuspěli. Znám oba případy. Proč však dřít léta na zkoušky, platit poplatky, psát práci na počítači, znát dva jazyky a v nich hledat prameny? Lepší je toto vše zasklít, když stejně všechny zapisovatelky mi budou říkat pane doktore? Dokonce opraví někoho, kdo řekne "magistr XY". Byl jsem u jednoho soudu a tam byl velice nepříjemný soudce. Strašně křičel, tak jsem ho několikráte oslovil "pane magistře". Poručil mi, abych ho oslovoval "pane předsedo". Odkázal jsem ho na příslušný předpis a svoji větu jsem zakončil slovy "pane magistře". Pan magistr se hodně červenal, nebylo mu to příjemné. Řekl jsem mu, že pokud nebude řvát, tak ho nebudu oslovovat "pane magistře", ale budu ho oslovovat "pane předsedo". Byl rád a začal mluvit kultivovaněji. Jedna soudkyně na mě začala během závěrečné řeči křičet, že pokud ji oslovuji "paní magistro", tak mám jít zpět do školy, složit zkoušky, podívat se na "některé" zákony. Americký soudce se může stát soudcem až ve 40 letech, před tím se musí sám živit, třeba jako advokát nebo státní zástupce. Pokud se živí jako advokát, je s tím spojeno mnoho plateb, nájemné, počítač, sekretářka, telefony, provoz auta a mnohé další. Velká část soudců v USA jsou bývalí advokáti. Ono by to určitě některým českým soudcům neuškodilo, kdyby zkusili napřed se pár let živit, než nastoupí k soudu a dostanou kancelář se vším, co potřebují. Soudce v USA musí mít minimálně 10 let po složení zkoušek a to advokátních nebo státních zástupců, které jsou jedny a tytéž. Je to prostě jiný svět. Jeden svět je svět dospělých lidí, druhý jakýsi divný svět, který vytvořili komunisté. Teď si ale představte, to není všechno. Soudce v USA o věci nerozhoduje. Je mnohem zkušenější, vzdělanější, než soudce český. Nikdy nebyl členem komunistické strany, nikdy "nesoudil" v době komunismu. Nikdy nebyl v době komunismu prokurátorem. Přes to přese vše, soudce nerozhoduje ve věci samé. O věci rozhoduje porota, složená ze 12 místních občanů. Tito občané jsou nezávislí, nepodjatí, s věcí nemají nic společného. Jsou přísně odděleni od soudce, nesmí s ním hovořit, o přestávce musí do oddělené místnosti. Na závěr, když rozhodují, tak teprve musí být v oddělené místnosti. Jejich mluvčí, předseda poroty, jenom oznámí před soudem: "vinen" nebo "nevinen". Nesmí být podjatí. Někdo se zeptá: co když jsou podjatí? Tedy: předtím, než jdou sloužit do poroty, jsou podrobení neomezeným otázkám, neomezenému, podrobnému výslechu ze strany obhájce a státního zástupce. Tito se navržených porotců ptají na jejich názory, snaží se odhalit, zda nejsou podjatí. Tomuto přezkumu se říká "voir dire", něco jako "mít příležitost vidět se vyjadřovat" – nebo prostě "vidět říkat". Mnoho navržených porotců je obhajobou či státním zástupcem vyloučeno. Obhájce vyloučí navrženého porotce, který se vyjadřuje s odporem o chudých, pokud je jeho klient chudý. Myslím, že tento institut je jasný. Samostatnou kapitolou je, že porota musí být sestavena z "rovných" obžalovaného. Znamená to, že milionáře nemají soudit samí chudáci. Někdo tvrdí, že alespoň část poroty by se měla skládat z boháčů. Někdo tvrdí, že celá porota musí sestávat z boháčů. Co myslíte vy? U nás je to ale bezpředmětné. Představte si, že byste mohli podrobit otázkám soudce, který vás soudí, zda není podjatý. V České republice dostane případ jeden soudce, to jest případ, ve kterém je sazba do pěti let. Představte si, že byste mu mohli položit otázky, zda není podjatý. Samozřejmě nemůžete. Co se týče podjatosti, o tom se nedá mluvit. Podjatost z něho čiší. Poučuje obžalovaného, že doznání je polehčující okolnost. (Obžalovaný přitom popírá vinu.) Svědkové, kteří si nepamatují, kličkují, jsou opětovně poučováni, že musí vypovídat, v přípravném řízení si pamatovali více. Soudce je v mnoha případech bývalý komunista. Na vojně vstoupil do komunistické strany, udělal si nějakou podivnou maturitu (cha cha) a pak ho poslali "při zaměstnání" na práva. Víte, co říkají bývalí komunisté, proč vstoupili do komunistické strany, této zločinecké organizace? Nevěděli, o co se jedná. Jeden bývalý komunistický prokurátor řekl, že ke komunistům vstoupil moc mladý, takže nevěděl, do čeho jde. Jiní komunisté ani nevěděli, že tam vstupují, někdo jiný je tam přihlásil. Přihlásili se na škole, museli tam jít, jinak by je vyhodili. Nevěděli nic o zvěrstvech, nic o procesech. Ke komunistům je vzali jako odměnu za dobrý prospěch. Chtěli dělat ve svém oboru. Nemusím to rozebírat, sami to znáte. Představte si, že tito bývalí komunisté mají zase moc nad lidmi. O čím vyšší soud se jedná, o to je větší pravděpodobnost velkého výskytu bývalých komunistů. Nedávno jsem byl u veřejného zasedání o odvolání a myslel jsem si, že jsem někde kolem roku 1970. Tříčlenný senát sestával ze tří bývalých komunistů. Komunisté zde tedy měli stoprocentní zastoupení. Kolik let po listopadovém sametovém podvodu. Představte si, že byste byli v Německu po roce 1965, přišli k soudu a byli tam samí bývalí nacisté. Odvolací řízení navíc stojí za samostatnou zmínku. Jednotlivá veřejná zasedání se konají po půl hodině, snad po hodině. Jeden den se jich koná třeba i deset. Do jednací síně přicházejí obžalovaní, nepravomocně odsouzení. Naproti nim sedí tři profesionální soudci. Jejich předseda většinou žádá obžalované o stručnost, neustále říká: "to jste už uváděl", "toto není k věci", "chcete uvést něco nového?" a pak je odvolání zamítnuto. Odvolací senáty jsou vysoce placená místa, z nichž velké procento je obsazeno bývalými komunisty. Velká Listopadová Sametová Revoluce byl podvod. Podle toho také vypadá celá společnost včetně justice. Je vám to všechno jedno? Nevadí vám, že se nám bývalí komunisté smějí? Bývalí komunista není sympaťák, který jenom chtěl pracovat "ve svém oboru". Je to osoba, která podporovala zločinecký režim a po roce 1968 režim vlastizrádný, schvalující sovětskou okupaci, tedy režim kolaborantský. Každý člen komunistické strany po roce 1968 byl kolaborant a vlastizrádce.

Učme se od těch, co nikdy nezažili ani komunisty, ani hitlerovce. Otázka porot je otázkou velice širokou. Bude stát mnoho úsilí, času a peněz poroty prosadit. Tato práce je jenom takový začátek začátku. Bývalí komunisté jsou zakopáni ve svých posicích. Teď na odlehčení několik střípků z Las Vegas o věcech, které jste možná nevěděli.

Když přicházejí porotci do jednací síně, lidé povstávají a často tleskají. Obžalovaný, poté, co je zproštěný, je okamžitě zbaven pout (pokud je ve vazbě), uniformovaní ozbrojenci opouštějí jednací síň. Nečekají na pokyny soudu, žádné odvolání. Obžalovaný utíká k porotcům, podává jim ruku, často je začne objímat, líbá je na tvář, líbá jim ruku, pláče. Někteří porotci ho poplácávají po ramenou, někteří s ním prohodí pár slov. Někteří porotci mu dávají najevo svoji odtažitost, ruku mu nepodají, nebaví se s ním. To jsou ti porotci, kteří nebyli až tak přesvědčení o nevině obžalovaného, jsou na pochybách, pouze se nechali po dlouhé debatě přesvědčit, jsou ale stále na pochybách.

Zajímavou kapitolou jsou advokáti. Odlišují se od ostatních lidí. Mají většinou vždy krásný oblek. Sako od obleku mají vždy zapnuté. Ani v tom největším vedru si sako nesdělávají. Mají vynikající slovní zásobu, většinou vypadají velice inteligentně. Přesto, že je v USA běžné oslovování lidí křesním jménem a mnoho lidí si to nechá líbit, advokáti si to většinou líbit nenechají a v autoopravnách, v nemocnicích a prostě všude je oslovují "pane", "paní", "slečno". Je na nich opravdu vidět, že strávili hodně let ve školách. Pokud dojde mezi nimi a mezi personálem třeba autoopravny k nedorozumění, personál autoopravny se snaží advokátům vyjít vstříc.

Nyní se krátce zmínim o oslovování v USA. Slušností je oslovovat cizího člověka "pane", "paní", "slečno". Je však naneštěstí pravda, že dnes už je běžné, že chudší, obyčejní lidé, bývají oslovováni křestním jménem. Je ale na vás, zda si takovouto sprostotu necháte líbit. Pokud si to líbit nenecháte, ten, kdo s vámi jedná, od této neslušnosti upustí. Já jsem si to líbit nenechal. Samozřejmě, záleží na tom, v jaké jste pozici. Pokud nemáte práci a práci si hledáte, kdejaká pracovnice osobního oddělení vám bude říkat jménem a nic nenaděláte, pokud chcete pracovat a zaplatit nájem za byt. Pokud si ale jdete koupit drahé auto nebo rezervovat lísky do divadla, musí se k vám každý chovat slušně. Vyšší bere. Zákazník určuje, jak se s ním bude jednat. Nevěřte proto turistickým průvodcům, které vás budou učit, že v USA "se oslovuje křestním jménem". Fuj. Zároveň platí, jak jsou lidé rádi, když je oslovujete "pane", "paní", "slečno". Je nutno říci, že i v České republice se velmi rozšířilo oslovování křestním jménem. Platí to především u neprovdaných žen a dívek, které jsou velmi málokdy oslovovány "slečno". Málokdy vidím v televizi ženu, kterou by hlasatelé či reportéři oslovovali v souladu se slušným chováním, tedy třeba "slečno Nováková". Ne. Svobodné ženě sice vykají, ale říkají jí "Jano", "Martino" a podobně. Zpět k USA. Na lidech vidíte, jak jsou rádi, jak to oceňují, když jim říkáte "Mr. Jones" a ne "Jim". Samozřejmě, že si musí nechat líbit ledacos, když pracují jako personál v hotelu a podobně. Kdo ale nemusí, ten si to líbit nenechá. Známý je příklad populární zpěvačky Diany Ross a její výrok "Call me Miss Ross.", neboli "Oslovujte mě slečno Rossová."

V České republice již můžeme uvidět číšníky, prodavačky, recepční se jmenovkou například "Jenda", "Hanka", "Jaroslav". Dokonce jsem viděl i recepční, která byla dámou již opravdu v dost pokročilých středních letech, která měla jmenovku "Jarmila". Jak je to možné? Oslovovat tuto paní "Jarmilo" by byla neslušnost a sprostota. Proč přebíráme z USA jenom to špatné, co se k nám nehodí? Jasně, tyto věci přišly z USA, ale i tam to platí jenom pro ty nejchudší a bezmocné. Sloužil jsem v USA v armádě. Tam kdybyste oslovili nadřízeného křestním jménem, tak byste moc pykali. Seržant se oslovuje vždy "seržante" (nikoliv pane), důstojník pak jedině "Sir" – pane. Jelikož chci hovořit hlavně o porotách, tedy o části soudnictví, tak musím uvést jedno. Soudce má v USA, tedy i v Las Vegas, velký respekt. Oprávněně. Dlouho studoval, dlouho působil jako advokát. Soudcem se stává po mnoha letech práce, je to u něho vyvrcholení kariéry. Oslovuje se vždy "Vaše Ctihodnosti", anglicky "Your Honour". Viděl jsem lidi, kteří soudce oslovovali "judge" (soudce), nebo příjmením, například: "Mr. Brown", ale to je opravdu jenom menšina. Státní zástupci a advokáti říkají "Vaše Ctihodnosti" snad v každé větě, či spíše při každém sdělení něčeho.

V Las Vegas je velké množství kostelů a církví. Místní lidé moc nechodí do kasin, nestýkají se s turisty, pouze v práci, pokud pracují v kasinu. Místní obyvatelé jsou dost konzervativní. V Las Vegas je univerzita zvaná University of Nevada, Las Vegas, ve zkratce UNLV. Je dostupná, není až tak drahá. Za komunistů jsem studovat nesměl, proto když jsem přišel do Las Vegas, moje kroky vedly záhy na UNLV. (Ne moje první kroky, napřed jsem si musel obstarat peníze na chleba a ubytování.)

Další věc. V Las Vegas jsou obrovské hotely s casiny. Ty vydělávají spousty peněz. Mohou si proto dovolit obrovská divadla, takzvané showroomy, kde si mohou dovolit platit obrovské orchestry, se kterými vystupují slavní zpěváci jako například Tom Jones či již zmíněná Diana Ross. Někteří lidé těmito orchestry opovrhují, ale jsou tam samí praví vystudovaní hudebníci, kteří mají konzervatoř – nebo alespoň někteří z nich. Las Vegas je celkově městem příležitostí. Dají se zde vydělat peníze, vystudovat, pak jít dále nebo se vrátit domů.

Jistě, také jsem se vrátil domů. Co jsem se ale v USA, především pak v Las Vegas naučil a dozvěděl, mi už žádný bývalý komunista nevezme, i když má třeba zatím jakési pravomoci. Chci se ještě zmínit o náboženství v USA. Američané dost čtou Bibli. Římská církev v USA nemá výsadní postavení. V České republice jsou hlavní římští katolíci. Katolický biskup se sídlem v Brně je nazýván "biskup brněnský". Jakýsi katolický prelát v Praze je dokonce nazýván "primas český". Je tedy jakýmsi "primasem" i jiných věřících? Třeba evangelíků či baptistů? V Bibli o nějakém papeži není ani zmínka. Všechny církve si jsou rovny, žádná nemá nějaký patent na rozum. Žádné církvi nebylo dáno nějaké právo si cokoliv osvojovat. Je pravdou, že některé církve vznikly tím, že se odpojily od církve katolické. To byl historický vývoj v tom daném období. Jiné církve však s katolíky neměly nikdy nic společného. Ruská pravoslavná církev neměla nikdy nic společného s katolíky. Jedním z prvních cizinců, který přijal křest, byl etiopský dvořan – kleštěnec. První církve sestávaly vlastně z jednotlivých církví – sborů, které byly zcela nezávislé a rozhodně nad sebou neměly žádného nadřízeného, tedy biskupa, kardinála, papeže. Čtěte Bibli! Je to tam vše napsané. Američané rádi říkají: "Read your Bible, it is there." (Tedy čtěte svoji Bibli, je to tam.) Já bych vám též rád řekl, "čtěte svoji Bibli", jenomže většina lidí žádnou Bibli nemá. Tak musím říci: "Kupte si Bibli, stačí nějaké levné vydání, nemusí být kdovíjak výpravné. Tuto Bibli čtěte. Určitě se něco dozvíte." – Las Vegasané čtou Bibli hodně. Viděl jsem croupiéra čekajícího na autobus s Biblí na kolenou. Kolem se smáli turisté, ale náš student Bible byl ponořen do příběhů Mojžíše, Arona, Jákoba a dalších. Pokud mohu, tak vám doporučuji, abyste si koupili Bibli kralickou, tedy překlad, který je podle mne nejblíže originálním jazykům. Pokud si chcete přečíst Bibli v angličtině, pak doporučuji King James Version. Pro tuto chvíli nebudu toto moje doporučení nijak rozvádět. Pokud chcete číst Bibli v angličtině, znamená to, že rozumíte anglicky dobře natolik, abyste si našli na internetu různé stránky věnované King James Version. V angličtině je to moje nejoblíbenější verze Bible. Jenom pro zajímavost, velké procento obyvatel v ČR není pokřtěných. Toto platí u státních zaměstnanců dvojnásob. Jeden státní zaměstnanec se nechal slyšet, že není pokřtěný, ale jeho rodiče byli hugenoti. (Samozřejmě, hugenoti byli v úplně jiné době, rodiče žádného dnes žijícího člověka nebyli hugenoti.) Ještě jednou doporučuji: čtěte Bibli a pokud ji nemáte, tak si ji kupte. Zajímavá věc je ta, že Bible jaksi otevírá oči. Uvedu příklad. V době toho největšího kultu osobností jakéhosi tehdy slavného umělce, který silně ráčkoval a chodil zpočátku ve svetru, pak v krátkých kalhotách, jsem četl Bibli a toto vše se mi zdálo jako malichernost, na svetraře jsem zapomněl, i když nám v televizi tvrdili, že nám ho závidí na celém světě. Laskavý čtenář mě snad chápe – nenechme se oblbovat ani od bývalých komunistů, ani od "primase českého", ani od nepokřtěného syna hugenotů. Jsme národ Husa a Komenského, který má právo na více, nežli nám bylo dáno. Srbové jsou naši bratři, a proto vždy musíme odsuzovat bombardování Srbska. Toto Svetraři Krátké Kalhotě jaksi nevyšlo. Jakto, že Svetrař v době komunismu běžně jezdil na Západ? Všelijakým geniálním "svetrařům" rozhodně nevěřím ani alovo. Nemám k nim ani tu nejmenší úctu. Komu ale věřím, je lid a jeho zdravý úsudek. Symbolem účasti lidu na veřejném dění je účast lidu u soudu a to ve formě rozhodování v porotě.

Toto moje pojednání je jediné, kde se kdo hlouběji zabývá prosazením obnovení porot v českém soudnictví. To je však samozřejmě jenom začátek. Zajímali jste se někdy alespoň trošičku o případ na doživotí odsouzeného Jiřího Kajínka? Tento člověk byl odsouzený na doživotí jediným člověkem, soudcem. Oba soudcové přísedící, kteří s ním měli rozhodovat, byli úplně pasivní. Četli jste si alespoň v rychlosti, co svědkové tvrdili u soudu? Pokud by měl Jiří Kajínek spravedlivý proces, pak by nebyl odsouzen. Dovoluji si tvrdit, že dvanáctičlenná porota by ho podané obžaloby zprostila. V USA by byli navržení porotci napřed vyslýcháni, jestli nejsou podjatí. Je to něco úžasného. V České republice nemá obhajoba pravomoc předvolat byť jenom jediného svědka. Pokud obhajoba žádá výslech nějakého svědka, může ho navrhnout policii. Policie může svědka odmítnout. Když věc dospěje k soudu, obhajoba opět nemůže předvolat žádného svědka. Svědky může zase jenom navrhovat. Soudce navrhovaného svědka buď předvolá, nebo ne. V USA svědky předvolává státní zástupce a obhájce, ne soud. Mají pravomoc dát předvolánku komukoliv. Když jsem sloužil v Las Vegas v porotě, tak soudce nevěděl, kolik svědků ještě státní zástupce a obhájce předvolá. Soudce se běžně ptá: "Máte ještě nějaké svědky?" Na to třeba státní zástupce odpoví: "Ano, Vaše Ctihodnosti, lid státu Nevada předvolává Johna Smithe." To stejné samozřejmě platí pro obhájce. Ten odpovídá tím stejným způsobem, třeba asi takto: "Obhajoba předvolává Josepha Coopera." Je třeba ještě něco dodat? Proč u nás ještě nebyly obnoveny poroty, když již existují i v samotném Rusku, tom Rusku, o kterém současné sdělovací prostředky hovoří skoro jako o nějaké latinskoamerické diktatuře? Mimochodem, i v latinskoamerických diktaturách většinou nikdo nezpochybnil právo obžalovaného – být souzen porotou. Viděli jste film Dvanáct rozhněvaných mužů? To je něco jiného, není-liž pravda? Jakoby něco z jiného světa, jako by to bylo z deníku staršího sourozence (o hodně staršího). U nás by se uvedený film (původně divadelná hra) musel jmenovat Jeden již dopředu skálopevně přesvědčený muž (o dvou soudcích přísedících nemluvě). Zde bych chtěl uvést následující: vše, co jsem napsal, má účel propagovat poroty u soudu. Nemám zájem o debatu, zda poroty ano či ne. Nepište mi, že jste proti porotám. Nemám zájem o dopisy bývalých komunistů, že to mysleli dobře a "chtěli něco dělat", nebo že chtěli "pomoci při rozvoji venkova". Vy, kterým se současný stav líbí, máte svoje sdělovací prostředky, měli jste 42 let komunistického režimu a sametový podvod. Veškerou tuto práci, kterou dělám, dělám z přesvědčení, nikoliv ze snahy něco vydělat. Vše mě stojí dost peněz, psaní na počítači. To, co čtete, nesmí být v žádném případě nijak přetiskováno, citováno a podobně bez mého svolení, které nedávám a nedám. Je však hodně lidí, co nekolaborovali s komunistickým režimem a mají otevřené oči. Jelikož znají cizí jazyky, mohou se seznámit s velkým počtem skutečností. Moje práce je proto může přivést k dalšímu bádání o porotách, podpoře porot a vůbec k seriózní práci ve prospěch porot a demokracie vůbec.

Člověk by si měl především zachovat nezaujatý pohled. Je třeba si ze všeho vybírat to nejlepší a nebýt žádný patolízal. V USA je třeba hodně dobrého ale také hodně špatného. Dobré jsou především poroty u soudů, možnost studovat, spousta vynikajících univerzit, nezávislé soudnictví, nezávislé církve, odluka církví od státu. Špatné jsou některé věci, které bychom přejímat neměli. Američané například jedí tak, že pro nás je to poravdu neestetický pohled. Nakrájejí si jídlo nožem, potom vezmou vidličku do pravé ruky a jedí. Když jsem někoho takto viděl jíst, tak jsem se vždy musel otočit jiným směrem. Jsou však i vzdělaní Američané, kteří používají příbor, jedí oběma rukama. Někteří z nich se to prostě naučili v Evropě, kde třeba sloužili v ozbrojených silách USA, nebo Evropu prostě navštívili. Ale pozor, viděl jsem už i lidi u nás, kteří jedí vidličkou v pravé ruce. Dokonce si i vidličkou krájeli svoji potravu, aniž by použili nože. Prosím, nedělejte to, je to hnus. Nebuďme papežštější než samotný papež. Do roku 1989 se slavilo vítězství nad fašismem tím způsobem, že se oslavovali pouze Sověti. Menší část naší země přitom osvobodili Američané a malou část naší země osvobodili Rumuni. Rumuni se přitom doposud úplně tajili a v podstatě se tají stále. Padlo jich přitom při osvobozování Československa několik desítek tisíc. Snad 33.000 či 34.000. Padlo jich více než samotných Čechoslováků při osvobozování své vlastní vlasti. Nyní se zase oslavují výhradně Američané. Hlavní oslavy se konají v Plzni, kterou Američané skutečně osvobodili. Ale i v Praze, kterou osvobodili všichni, jenom ne Američané, jsou vidět hlavně příznivci Američanů. Vidíte vlajky USA, Jeepy, uniformy armády USA. Dobří lidé, zachovejte si alespoň ještě nějaký zbytek lidské důstojnosti. Teď jenom velice krátce k osvobození Prahy: Prahu osvobozovali a částečně osvobodili samotní Češi, tedy hlavně Pražané, prostě řečeno Pražáci. Velmi jim pomohli především Vlasovci, to jest tedy ruští kolaboranti s Hitlerem, kteří na poslední chvíli obrátili kabát. V posledních okamžicích do Prahy vstoupili Sověti. Němci však již především z Prahy prchali, neboť chtěli padnout do zajetí Američanům. Jak už jsem řekl, je třeba nebýt patolízal. Napřed jsme byli velcí protestanti, po Bílé hoře katolíci, příznivci Habsburgů. Pak všichni zpívali tatíčkovi Masarykovi a pak jeho věrnému žáku Benešovi. Pak komunistům, pak "disidentům", pak "ekonomům", průběžně Rusům, pak Američanům. Potkal jsem několik bývalých kolaborantů, kteří mi vyprávěli, že čtou knihu o generálu Pattonovi, viděli americký válečný film. Já jsem sloužil v armádě USA. Dnes mě však leckterý bývalý komunista ve svém obdivu k našemu současnému Velkému Bratrovi předčí. Na rozdíl od bývalého komunisty, který čte knihy o osvobozování Plzně hrdinnými Američany, kteří rozdávali žvýkačky, zvali všechny, hlavně děvčata na taneční zábavy, já tuto literaturu moc nevyhledávám. Mými oblíbenými postavami jsou spíše hrabě Monte Christo, abbé Faria, jak byli už před lety a jsou nyní. Nečtu žádné knihy nebo hry od Velkého Svetraře. Několik jsem jich prolistoval, ale je to opravdu hnus. Ohlupovat se nedám od nikoho. Vím jedno. Hitler zpočátku dobře vycházel se Stalinem. Přepadli spolu Polsko, každý šel z jedné strany. Když nám Němci, Poláci a Maďaři odebrali území v roce 1938 v rámci Mnichovské dohody, tak Sověti pro nás nehli ani prstem. Stejně tak pro nás nehli prstem ani Američané, Angličané a Francouzi. Když nás v roce 1939 zabrali Němci, tak zase nikdo ani nehnul prstem. Pak si ale Němci mysleli, že už to zvládnou sami, Sověty dále nebudou potřebovat a přepadli Sovětský svaz. Hlavními spojenci se pak najednou stali Sověti, Američané a Britové. Samozřejmě, měli další a další pomocníky, další státy bojující po jejich boku. Velký obdiv si například zasluhují Francouzi, kteří pod vedením legendárního de Gaulla taktéž odvedli velký kus práce. Dnes jsou však slyšet debaty, že nebýt Američanů, tak by Rusové prohráli, Němci byli strašně dobří bojovníci a podobně. Není tomu tak. Všichni, kteří bojovali proti Hitlerovi, byli skvělí. Skvělí bylí angličtí piloti, američtí pěšáci, sovětští tankisté. Sovětský samopalník možná neměl tak krásný zlatý zapalovač jako vysoký důstojník armády USA, zato před ním náckové prchali, jak to jenom šlo. Tím nechci snižovat hrdinství německých vojáků, kteří mnohdy bojovali v těžkém terénu proti přesile, v obklíčení, ve strašlivé zimě, bez potravin. Jsou celé knihy o německých horských myslivcích, letcích, tankistech a dalších. Vím, co to je, sloužit v ozbrojených silách i v době míru. Většina z lidí, co dnes pomlouvají, by se ve válečné vřavě rozplakala. Takže nebuďme patolízaly, každý člověk má svoji cenu, každý stát, každý národ má svoje znametiné osobnosti, spisovatele, vědce, vojáky a další. Samozřejmě, nejenom významní lidé mají svůj význam. Nemohou být samí ministři, soudci a prezidenti. Přečtěte si o tom v Bibli. Co pro vás udělal v poslední době nějaký prezident či soudce? Kuchař vám ale uvařil oběd, řidič tramvaje vás zavezl domů, strojvůdce do vzdáleného města. Tito lidé jsou ti, co tvoří hodnoty lidstva. Továrník potřebuje dělníky, aby vyrobili to, na co on získá zakázky. Dělníci potřebují továrníka, aby mohli pracovat a něco vyrábět. Já osobně se proto klidně obejdu bez nějakého vynikajícího prezidenta, kterého nám závidí až na druhém konci světa. Co kdybych se vás zeptal, kdo je předseda vlády v Dánsku? Víte to? Kdo je prezidentem Islandu? V naší vlasti není potřeba žádný cizí radar ani žádná cizí vojska. V roce 1945 osvobodili Československo především Sověti, menší část Američané, menší část Rumuni, Prahu Vlasovci a hodně dokázali Pražáci samotní.

Teď z jiného soudku. Jedna věc je v Las Vegas velmi dobrá. Je tam mnoho lidí, kteří čtou Bibli a dělají si vlastní názor. Nepapouškují něco, co jim řekne nějaký důležitý člověk. Buďte také takoví. Čtěte Bibli a přemýšlejte o všem. Vytvořte si svůj vlastní názor: "A poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí." (Evangelium podle Jana 8:32)

Dva příklady za všechny, jaký vztah k nám mají představitelé západních zemí. Před pár lety byl v Praze na návštěvě prezident USA. V mých očích je to člověk s mnoha otazníky, především kvůli jeho místu narození, občanství v době narození, počtu občanství. Neví, v které porodnici (nemocnici) se narodil. Ví pouze, že to bylo v Honolulu, na Havajských ostrovech. Nikdy neukázal žádný rodný list, jenom jakési "ověření" či "potvrzení". Je dokonce možné, že ani v současnoti nemá občanství USA, nejenom, že se nenarodil jako občan USA, ale jako občan Keně, odkud byl jeho otec. Tento prezident byl na velice krátké návštěvě Prahy, navíc ani ne na návštěvě České republiky, ale byl tu na jakémsi mezinárodním jednání. Praha připomínala válečnou zónu. Na střechách byli ostřelovači. Ulice byly neprůjezdné. Město bylo plné jakýchsi divných "tajných agentů". Po Praze chodili cizí policisté či agenti s ostře nabitými zbraněmi. V novinách bylo dokonce jakési varování kamsi se nepřibližovat nebo hrozí zastřelení. Tento prezident bez rodného listu, který nevykonal ani jeden den služby v ozbrojených silách, měl jít do nějaké luxusní pražské restaurace na večeři, což nakonec odvolal. Byl zavřený v hotelovém pokoji, kam si nechal se svojí manželkou donést steak. Nenavštívil jedinou památku. Neměl zájem navštívit Kapli betlémskou. Staroměstský orloj mu nic neříká. Snad jenom ve svém hotelu, který je jistě součástí nějakého "amerického" řetězce cvičil. Praha je přitom jedinečný kulturní skvost, kterým kráčela historie. Po jakémsi strašně důležitém jednání, kde bylo asi 50 světových politiků, rychle odletěl. Jeho manželka snad odletěla ještě o něco dříve a to, myslím, že do Paříže. Pane Obamo, jste u mě prostě balík. Prezident bez rodného listu měl během krátké návštěvy Prahy projev na Hradčanském náměstí. Každého šacovali, všude byly detektory kovu, tajní na každém kroku. Posluchači si pak poslechli projev plný frází a tuctových klišé. Barrack Hussein Obama pak o sobě též mluvil jako o muži, který doprovodil do Prahy manželku Michelle. Tento vtípek ale řekl někdo již dávno před ním a to legendární John Fitzgerald Kennedy, který hovořil o sobě a své manželce Jacqueline. Pane Obamo, neztrapňujte se a vymyslete něco sám. Vy nejste přece JFK a vaše manželka není paní Kennedyová. Další vynikající světový politik, původem ze Skotska, má křestní jméno Anthony a několik dalších jmeno. Přesto si říká "Tony". Tento "Tony", kterému je kolem šedesátky, byl v Praze též na krátké návštěvě. Tehdejší český předseda vlády mu podlézal a před televizními kamerami mu říkal "Tony". Proč? Jaký je to pro něho "Tony"? Vždyť se to nehodí. Předsedu vlády jiné země přece oslovuji "pane předsedo vlády", nebo alespoň "pane Blaire". (Mluvím o Anthony Blairovi.) Tento "Tony" najednou před televizními obrazovkami oslovil tehdejšího předsedu vlády "Zímn". Neoslovil ho tedy křestním jménem, ale příjmením, které se nenaučil ani vyslovit. Nesnažil se mu ani říkat "pane Zímn", ale prostě jenom "Zímn". Představte si, že byste jeli do cizí země na státní návštěvu a oslovovali tam třeba kancléřku Německa "Merkl". "Tony" se ani nenamáhal zjistit, jak se vyslovuje jméno předsedy vlády hostitelské země. Neměl k němu ani tolik úcty, aby ho oslovoval "pane". Dovedete si pak zajisté představit, jaký asi zájem mají takoví ti "Tonyové" o normálního člověka z naší země, který někdo poctivě pracuje, dře na stavbě a pak jede domů v přeplněném autobuse. Moje stanovisko k těm, co se tu neumějí chovat, je toto: pokud se neumíte chovat, tak sem nejezděte.

Toto vše jsem napsat musel. Vypadá to snad, že nemám rád občany USA, Angličany, či snad soudce. Není tomu tak. V USA i v Anglii je spousta solidních lidí. Je spousta soudců a to i v naší zemi, kteří se jenom snaží solidně pracovat, snaží se být spravedliví a ohleduplní. Mezi soudci jsou lidé špatní i dobří. Jeden vrcholný představitel soudcovské organizace řekl, že soudcové jsou "elita národa". Tak to tedy určitě nejsou, uklidněte se. Soudce je prostě člověk, který vykonává jedno z mnoha povolání, co na světě existují. Mimo soudce ještě existují i jiná povolání, jako jsou třeba horníci, řidiči, letci, instalatéři, učitelé, lékaři, architekti, zemědělci, spisovatelé, básníci... Proč zrovna soudce by měl být členem elity? V čem je elitní? V tom, že po studiu na právnické fakultě šel pracovat k soudu jako justiční čekatel? To samozřejmě platí i o obyvatelích USA či Velké Británie. Jsou mezi nimi dobří i špatní. "Tony" ani prezident bez rodného listu mě nezajímají. Existuje však spousta jejich krajanů, kteří něco ovládají, jsou někomu k užitku. Lidé jsou různí. Vzdělaní, nevzdělaní, bohatí, chudí, staří, mladí, přísní, mírní, konzervativní, liberální. Všichni tito lidé tvoří jeden národ. Výsledkem jejich debaty je konečný názor. Tito lidé případně zasedají v porotě. Jejich názor se počítá. Jejich mínění je zavazující. Jejich rozhodnutí znamená někdy pro někoho svobodu, pro druhého zase vězení či smrt na elektrickém křesle. Nikdo se nad porotce nepovyšuje. Tak to má být. Vím, že poroty v naší zemi nebudou obnoveny během roku či dvou. Jednou to ale bude. Zatím jsem jednoznačně první a jediný, kdo se touto otázkou zabývá. Toto je začátek. Je jisté, že poroty nemohou být obnoveny z ničeho nic. Aby mohly být obnoveny, lidé musí vědět, co poroty jsou, jak fungují. To je cílem této práce.

Je ještě pár věcí, co mám na srdci a jistě patří do této kapitoly. Když jsem žil v USA, tak jsem se zajímal o ledacos. Nejsem zrovna přívržencem Rev. Jesse Jacksona, ale občas jsem sledoval i jeho projevy a celkově jeho činnost. Jednou se vyjadřoval i k tomu, že Nejvyšší soud USA zakázal modlitbu na veřejnosti: Například žáci ve veřejné státní škole nemohou začínat svůj školní den modlitbou. Samozřejmě, na církevní škole to je jinak. Rev. Jesse Jackson řekl něco v tom smyslu, že "osm mužů a jedna žena v černých róbách" nemohou diktovat celému národu "8 mužů a jedna žena v černých róbách" nemohou prosadit svoji vůli vůči mnoha milionům v USA. Měl částečně pravdu. Děti ve státních školách se modlit nesmějí, nesmějí studovat Bibli. Inaugurace prezidenta však má modlitbu jako svoji neodmyslitelnou součást. Rev. Jesse Jackson se takto vyjadřoval o soudcích Nejvyššího soudu USA. Soudci tohoto soudu jsou přitom váženými občany, všichni jsou o něčem silně přesvědčeni. Rozdělují se na konzervativce a liberály. Někteří jsou v něčem konzervativní, v něčem liberálové. Jejich slovo má vážnost. Vypadají důstojně. Chodí krásně, důstojně, honosně oblečení. Nikdo nezpochybňuje jejich čest a morálku. Přesto se Rev. Jesse Jackson vyjádřil o "osmi mužích a jedné ženě v černých róbách". Jak se ale potom má člověk dívat na četné představitele české justice, kteří obsadili vyšší místa u vyšších soudů? Téměř všichni soudcovali ještě za komunismu. Tehdy se dostat na práva znamenalo být velmi loajální a být z velmi, velmi loajální rodiny. Velká část soudců u vyšších soudů byli členy komunistické strany. Vezměme si například jeden vysoký soud, který se má zabývat ochranou ústavnosti. Jeho předseda je bývalý komunista, členkou tohoto soudu je i žena, která byla v době komunismu soudkyní. Odsoudila do vězení hospodského, protože nadával, že v hospodě mají schůzi komunisté. Té se mám ptát na názor? Na její přednášku mám jít? Co je? Konzervativní? Liberální? Ani jedno. Je to prostě bývalá přisluhovačka komunistů, která se dostala zase ještě výš. Jednou jsem ji viděl v televizi. Měla na sobě tričko jak na chatu. Posledním členem Vysokého soudu je bývalý komunista, který v době komunismu dělal vojenského prokurátora. Děláte si legraci? Myslíte to vážně? Proč tedy na Vysoký soud nedají rovnou nějakého bývalého estébáka nebo bývalého pohraničníka, co střílel chudáky kluky, co se chtěli dostat na Západ, aby mohli svobodně cestovat? Od těchto lidí neočekávám nic. Jejich názor mě nezajímá, neseděl bych s nimi u jednoho stolu. Je jisté, že tito lidé nebudou pro obnovení porot. Bývalý komunistický prokurátor bude proti; jenom ať je. Tato práce má dlouhodobé cíle. Komunistický prokurátor jednou také odejde. V mezičase si moji práci pár lidí přečte. Jelikož umím anglicky (a další jazyky), nemám vážnou potíž s tím, abych do ČR pozval americké advokáty a další příznivce porot za účelem osvěty, přednášek o porotách. Komunistický prokurátor tak anglicky jako já neumí. Nebo ano? Ať pak napíše práci stejného rozsahu jako je tato v české a anglické případně další verzi: Nemusím snad zdůrazňovat, že celá anglická verze této práce je napsaná mnou, do angličtiny není nikým překládána, jenom mnou. Soudruhu prokurátore, napsal byste to také tak anglicky? Spíše ne. Místo toho, abyste se učil jazyky, tak jste trávil čas na schůzkách svazu mládeže a pak na schůzkách komunistů. Vývoj jde dopředu a přestože se komunistický prokurátor dostane v tomto režimu k Vysokému soudu, vývoj jde dopředu. V USA jsou soudci voleni. Voleni by měli být i u nás. Proč jsou voleni poslanci, senátoři, zastupitelé a soudci ne? V celé jedné větvi; státní moci, nemá lid nejmenší slovo. Justice (to znamená soudy, soudci) je nejzpátečničtější složkou státní moci v našem státě. Sice psali něco v novinách, že zde proběhla jakási Velká Sametová Listopadová Revouce, ale mám takový pocit, že u mnohých českých soudů noviny nečetli. Připadnete si tam jako v roce (třeba) 1972. Nečekejme na to, co nám řeknou nějaké staré struktury, jenom proto, že sedí někde u Vysokého soudu. Nechtějme od nich nic. Založme občanské sdružení na podporu porot. Je též třeba, aby celý soudní systém nespadal pod stát. Města, okresy, kraje a země musejí mít svoje soudy. Například město Pardubice musí mít svůj soud, složený z místních lidí, místními lidmi tam zvolenými. Ne, že ministerstvo příjme někoho na místo soudce v Plzni, někoho v Brně. Ve skutečnosti to jsou všechno státní soudy, jenom s jinou působností. Soudy by měly být v menších městech, jako je Slavkov, Rosice, Doudleby nad Orlicí, Kostelec nad Orlicí, Blansko a další. Tam by určitě měli být soudci, zvolení místními občany. Máme před sebou dlouhou cestu. Pokud dostane lid v ČR slovo i u soudů, jak je to ve vyspělých zemích, pak naše demokracie v zárodku udělá krok dopředu. Dobré, po roce 1989 jsme se dostali z nadvlády komunistů. Můžeme si zajet do Vídně. Můžeme si přečíst americký časopis. Přijedou sem západní zpěváci. Nemůže nás šikanovat StB. (Mnoho bývalých pracovníků StB pracuje u policie a jinde.) Komunističtí kati již nemohou uškrtit na "prkně" nevinnou ženu nebo nevinné členy církevního řádu, kteří svůj dosavadní život zasvětili půstu a modlitbě. Je však toto to, co jsme chtěli? Proč má být celá jedna větev státní moci v rukou nikým nevolených lidí z nichž velká část jsou bývalí komunisté nebo jejich bývalí posluhovači?

Jste hrdí na to, že v nejtěžších věznicích České republiky má dožít Jiří Kajínek? Tento pravděpodobně nevinný muž byl souzený tříčlenným senátem. Oba soudcové přísedící byli zcela pasivní. Celý proces vedl jeden profesionální soudce. Tento soudce rozhodl o tom, jaké důkazy se budou provádět, vyslýchal svědky, vyhodnocoval důkazy. Tento jeden člověk potom na základě výpovědi jediného svědka rozhodl, že Jiří Kajínek je vinen a odsoudil ho na doživotí. Odsoudil ho k pomalé smrti. Myslíte si, že dvanáctičlenná porota by Jiřího Kajínka uznala vinným? Alespoň o tak velkém trestu by mělo rozhodovat více lidí. U pana Kajínka je minimálně pochybnost. Někteří svědkové hovořili v jeho prospěch. Přesto bylo jedním člověkem rozhodnuto, aby pan Kajínek prožil celý svůj život ve vězení a tam zemřel. Toto se vám líbí? Toto chcete? Co když se ocitnete v kůži Jiřího Kajínka? Zamyslete se nad tímto případem. Obstarejte si materiály o tomto případě. Pojistkou proti soudní zvůli jsou poroty.

Je mnoho věcí, které bych chtěl napsat o mém pobytu v USA, konkrétně v Las Vegas. Tímto se však budu zabývat podrobněji později, když mi na to vyjde čas. Myslím si, že vědět, co se děje jinde, jak se na věci dívají a podobně, je velice poučné. Pro tuto chvíli se ale musím spokojit s uvedením pouhých pár drobností. Především chci říci, že USA se jeví nějakým způsobem, ale pravda je dosti odlišná od toho, co vám řeknou noviny, co vypovídají krajané, nebo dokonce je situace i jinačí, než to, co sami vidíte. Když jsem byl v USA krátce, tak si pamatuji, že jsem se ptal některých Čechů, zda jsou v USA a konkrétně v Las Vegas, plesy. Řekli mi, že nic takového tam neexistuje. Byl jsem z toho smutný, ale věřil jsem jim. Pak jsem ale zjistil, že to není pravda, plesy tam samozřejmě existují. Také mi někteří krajané řekli, že v USA neexistují taneční kluby, netančí se tam latinskoamerické tance a standard, jenom disco. To také naštěstí nebyla pravda, jsou tam kluby, tančí se tam společenské tance, dokonce argentinské tango. Jsou tam taneční školy, učitelé tance. Někdo chytrý mi řekl, že v USA nejsou šachisté, nebo jenom velmi málo. Jsou tam, existují celé šachistické rodiny, rody. Je pravda, že v USA jsou tři hlavní sporty: fotbal (to jest ten „americký“, se šišatým míčem), košíková a baseball. Tyto tři sporty jsou všude. Vše ostatní musíte hledat, nebo je to jenom v určitých komunitách. Existují komunity šachistů, tanečníků, politiků, spisovatelů, básníků. Existují celé rody kazatelů a vůbec lidí, kteří se točí okolo náboženství. Jsou tam komunity židů, cikánů, Mexikánů, vojáků, jezdců rodea, cirkusáků. Samostatný svět tvoří společenství studentů a učitelů z univerzit a různých učenců. Každá komunita je jinačí. Není proto možno mluvit o Američanech. Velmi se liší v oblékání. Učitelé na univerzitách jsou velmi vzdělaní, sečtělí. Nosí tweedová saka, zvláštní kalhoty, motýlky. Asi si je nespletete s pracovníkem kasina, který je prostý, má omezenou slovní zásobu, obléká se tuctově, bez nějakého stylu. Mnoho pracovníků hotelů či kasin dokonce chodí do práce i z práce v uniformě, včetně jmenovky (!). V kompletní uniformě jdou pak po ulici, dokonce sedí v restauraci či v hospodě u jídla či u piva. Lékaři a zdravotní sestry chodí běžně v uniformě po ulici. To je samozřejmě velice nehygienické. Prozrazuje to však i něco o společnosti v USA. Je to společnost, která sestává z velké části z proletariátu, dělnické třídy, lidí na hranici bídy, živoření. Jsou zde obrovské rozdíly. V České republice a vůbec v Evropě nejsou tak velké rozdíly mezi lidmi. S dělníkem můžete mluvit o knihách, se zemědělcem o politice, s chudým úředníčkem o historii. Středoškolský profesor mnohdy nepůsobí mnohem vzdělaněji. Pokud se u nás bavíte s právníkem a potom s řidičem, mnohdy byste neřekli, který je který. Mnozí advokáti neumějí jediný cizí jazyk, kdežto dělník hned několik. Soudce nemá řidičký průkaz. Chodí přímo v budově soudu oblečený v riflích a v těch nejlevnějších pantoflích. Soudce v USA každý rozpozná od dělníka a to vším. Slovní zásobou, výzorem, oblečením. V Las Vegas uvidíte obrovské rozdíly mezi lidmi. V drahých kasinech vidíte hosty, kteří jsou krásně oblečení, jsou krásně vypadající. Jejich oblečení sestává ze samých přirozených materiálů jako vlna, hedvábí, kašmír, len. Vidíte krásné obleky u pánů, hedvábné kravaty. V levném kasinu vidíte trička, rifle, čepičky. V drahém kasinu cítíte drahé vůně. To nejde říci o kasinu levném. Do luxusních restaurací chodí pánové běžně ve smokingu a dámy v krásných šatech. Do levných restaurací chodí v kostkovaných košilích, v montérkách a v riflích od malty. Jednou jsem letěl letadlem turistickou třídou. Letuška lidem házela balíčky s jídlem a lidé si ty balíčky dále mezi sebou posílali. Cestující se mě ptali, odkud jsem, co dělám, zda nebydlím v Nebrasce. (Ne, nikdy jsem tam nebydlel.) Jedna paní mi řekla, že jí připomínám jejího syna. Letušky oslovovaly starší pány familiárně, něco jako „drahoušku“, „lásko“ a podobně. Pak jsem letěl něco jako první třídou de luxe super speciál a to byl rozdíl. Byl tam úplný klid, krásné obleky, vůně. Letušky mluvily potichu, cestující si objednávali z jídelního lístku. Bylo tam propracované stolničení, prostě nádhera. Kousek ode mne seděl starší pán v dokonalém obleku a ten mi nabídl ke čtení noviny a já jsem mu na oplátku půjčil časopis. Vyměnili jsme několik vět, ale nic osobního.

Je ale možno říci, že v Las Vegas je možno organizovat vysokoškolské vzdělání, kulturu a náboženství z velké části také proto, že je v Las Vegas spousta hotelů a kasin, se spoustou zaměstnanců, kteří tam časo v nelidských podmínkách dřou, jakož i se spoustou turistů a hazardních hráčů, kteří tam nechávají svoje peníze, které potom mohou sloužit i k něčemu dobrému, jako ke stavbě další budovy místní university, divadla, kostela, zdravotnického zařízení a dalších zařízení. Bavil jsem se třeba s profesorem či lékařem. Oba mi řekli: „My zde můžeme vykonávat nějakou studovanou profesi – ale jenom díky tomu, že je tu hodně lidí, co nám na to vydělají. Nikoho nepodceňujeme, kdyby nebylo jich, tak bychom byli asi nezaměstnaní.“

Můj oblíbenec, legendární Elvis prý jednou v Las Vegas napomínal svoje poskoky, když se posmívali dvěma dívkám, které působily vesnicky a chtěly se setkat s Elvisem. Velký Elvis jim prý řekl: „Jim se neposmívejte, to jsou moje fanynky. Kdyby nebylo jich, tak do dnešního dne jezdím s náklaďákem. Co byste ale dělali vy, to už vůbec nevím. Nejspíš stáli někde ve frontě na podporu nebo žebrali.“ Ano, je to tak. Každý člověk (pokud má alespoň trochu o něco zájem) hraje ve světě a v životě svoji roli. Není jenom Elvis. Jsou i fanouškové, bez kterých by byl Král nic. Není jenom soudce, který je strašně chytrý a proto o všem rozhoduje. Jsou především i porotci, kteří mají také svoje zkušenosti, vzdělání, znalosti. V Las Vegas, kde jsem žil, jsem několikrát sloužil v soudní porotě. V České republice jsem přišel do styku se soudním systémem, založeným na policii a státním zástupci, který věc předá soudu, který pak rozhodne. Soudní systém založený výhradně na soudcích, bez součinnosti lidí, nepatří do současné demokratické společnosti. Věřte mi, porotní systém, jak jsem ho poznal především v Las Vegas, je spravedlivější.

JUDr. Oldřich Ševčík

V Brně dne 18. června 2015

sevcik@shibboleth.cz
judr@oldrichsevcik.cz