Stránky na podporu porot Vítejte na mých stránkách Základní informace

Fotografie Tatry 613-4 Nejnovější fotografie Tatry 613-4 Vraťte židovský majetek Jedině poroty Střípky z Las Vegas i odjinud Případ Jiřího Kajínka ve světle porotního soudnictví Poroty nejsou typické jen pro „anglosaský“ systém Právo být souzen porotou Garance práva na porotu v USA, Listina práv v USA a některá další základní práva tam garantovaná Co je mým cílem? Organizace na podporu porot Zbavte se otrocké mentality. Sebedůvěra, sebejistota, disciplína Posilujte svoji víru. Hledejte inspiraci v Bibli Čtěte Bibli, ale kterou? Výběr poroty, voir dire Právo být souzen sobě rovnými Právo být souzen nestrannou porotou, sestávající z nezaujatých porotců Soudci by měli být voleni Obce by měly mít své soudy Jakou kvalifikaci by měli mít čeští soudcové a jakou kvalifikaci ve skutečnosti mají. Porovnání s USA Česká justice, poslední bašta komunistického režimu Česká justice, poslední bašta komunistů Převlečení komunisté, staré struktury, „Mgr.“-ové, rychlokvašky Zastupující místopředsedové Podmíněné propouštění z výkonu trestu odnětí svobody Nevolte do parlamentu sportovce a komedianty Přidělování případů u brněnského krajského soudu mimo pořadí Pryč s rudou justicí Doslov Knihy, které je možno objednat Odkazy na některé moje další internetové stránky.
Tatra
English – www.juries.cz – English
www.poroty.cz

Zbavte se otrocké mentality. Sebedůvěra, sebejistota, disciplína

Brno

Prošli jste mnoha lety propagandy, která ovlivnila vaši mysl, vaše konání. Byli jste vychováváni k tomu, abyste neměli žádnou sebedůvěru, žádný respekt k sobě samým. Měli jste mentalitu otroků, kteří byli právě propuštěni z otroctví a jdou ke svému bývalému pánovi s čepicí v ruce a čekají, co bude dál. Stále ho maximálně uctivě oslovují a vědí, že on je pán a oni otroci, i když už ne v této chvíli, ale alespoň bývalí. Vy jste nikdy nebyli černí otroci nikde na plantáži v Mississipi jako strýček Tom, ale byli jste otroci komunistického režimu. Když ne vy, tak vaši rodiče. Komunistické otroctví se s americkým otrokářstvím systémem dá klidně srovnávat. Kdo na tom byl hůře? Černý otrok na plantáži nebo běžný občan, který žil v komunistickém systému? Záleží případ od případu. Černý otrok pod bičem otrokáře na tom byl jistě hůře než loajální zpěvák za komunismu, který mohl jezdit do zahraničí, občas napsal nějakou zprávu pro Státní bezpečnost, nebo se zastavil u svého referenta na podání zprávy. Politický vězeň v komunistickém lágru nebo na komunistickém popravišti na tom byl zase hůře než černý otrok, který byl postavený do čela plantáží, řídil veškeré práce i domácnost a měl důvěru otrokářů, kteří se na něho ve všem spoléhali a sami se věnovali společenským povinnostem. Když bylo zrušeno v USA otrokářství, bývalí otroci se museli učit žít jako svobodní. Mnoho se jich to naučilo a mnoho ne. V mnoha černoších zvláště na jihu USA dodnes zůstává něco z otrocké mentality jako strach se ozvat a strach se prosadit. Musí být učeni být asertivní, nebojácní. To samé člověk, který žil v komunismu. Pokud jste žili v komunismu, tak vás učili, že nemáte žádná práva, že jste méněcenní. Neřekli to přímo natvrdo, ale veškrá jednání a veškeré skutečnosti k tomu vedly. Pokud jste nebyli „sportovci“ nebo „umělci“ nebo spolupracovníci Státní bezpečnosti, tak jste nemohli cestovat do kapitalistického zahraničí. Pokud vám to jednou za čas komunisté dovolili, tak to bylo tolik ponižující, že to nestálo za to. Musela vám to povolit organizace komunistické strany u vás v práci. Bylo to něco strašného. Všichni lidé měli v podstatě stejný příjem. Jenom komunistické špičky na tom byly mnohem lépe. Výjimkou byli sportovci a umělci, které nám servírovali den co den. Neustálé rozhovory se „zlatým slavíkem“, který nám svými sykavkami (vadou řeči) zpíval přezpívané písničky Toma Jonese, Elvise, dokonce Beatles. Zkrátka, koho se dalo. Mnoho lidí to nevědělo (že jsou to přezpívané písničky) a až po Velké Listopadové Sametové Revoluci lidé říkali: „To zní jak ta a ta písnička, co zpívá...“ Nikdy jsem si nekoupil slavíkovu desku. Nikdy jsem nebyl na jeho koncertě. Také si již nikdy jeho desku nekoupím a nenavštívím ani jeden jeho koncert. Tento sykavkový přezpívávač nám pak vyprávěl, jaké je to v Las Vegas a my jsme si o tom mohli jenom nechat zdát. Tím se v lidech žijících v komunismu pěstoval pocit méněcennosti. Není potřeba. Zlatý slavík je uměle vytvořená hvězda. Velká většina „jeho“ písní jsou písně převzaté od jiných, západních zpěváků. Ty si rád poslechnu. Proč poslouchat „slavíka“, když si mohu poslechnout Roye Orbisona, Elvise, Toma Jonese? Jeden další prominentní zpěvák z doby komunismu, který nedávno zemřel, neměl snad jedinou svoji písničku. V době bolševismu také stále cestoval ven a pak o tom hovořil, jak se setkal s Johnny Cashem... Poslyšte, vy přezpívávači, takový Johnny Cash ani neznal vaše jméno a když jste mu ho někde vnutili, tak ho hned zapomněl.

Také nám vnucovali sportovce, co jezdili ven. Jak se tam takový sportovec domluvil, když se často neumí ani pořádně podepsat? Modelky, misky a herečky, co je fotili nahé do západních časopisů? O jedné takové vyprávěli, že ji venku srovnávají s Brigitou Bardot či s Ursullou Andressovou... No, neblbněte. Hrála v pár podřadných sex filmech, aby tvůrci tohoto „díla“ ušetřili, aby nemuseli platit tolik peněz, jaké by museli platit západní děvě. Jak se s ní domlouvali? Taková děva nebo sportovec přece neuměli žádný cizí jazyk. Jednoho hokejového trenéra dokonce poslali domů z USA, protože se neuměl domluvit anglicky. Takže pokud jste z těchto osob měli někdy mindrák, zbavte se toho. Jsou to chudáci a prosadili se tím, že podlézali komunistům tak, jako dříve komedianti podlézali vrchnosti, měšťanům ale i venkovanům, sedlákům, chasníkům a všem, co měli na zaplacení. Dříve ale komedianti mohli jet, kam chtěli, a nemuseli čekat, jestli je komunisté pustí. Dnes se jim smějte. Zlatý slavík za bolševika vyprávěl o Německu, tak tam jeďte také. Můžete jet do Francie a Itálie. Můžete umět francouzsky a italsky, což slavík samozřejmě neumí. To se na odborném učilišti neučil. Zbavte se otrocké mentality. Již nejste otroky bolševiků. Již vám nemohou vzít políčko, nemohou vás nepustit studovat. Nedostanete se na vysokou školu? Našetřete si nějaké peníze a běžte na vysokou školu soukromou. Komunista už vám škodit nemůže. Chcete vidět Monte Carlo? To Monte Carlo, o kterém jste snili za bolševika? Herna, Grace Kelly, moře, akvárium, závody F1... Zájezd s cestovní kanceláří tam stojí pár korun.

Ani dnešními vymývači mozku se nenechte ohlupovat. Odbourejte televizi, jak jen to je možné. Jedna sezóna jednoho sportu končí a druhá začíná. Neseďte hodiny před televizí a nesledujte „zápas proti Rusům“. To bylo. Dnes můžete sami něco dělat. Třeba takový hokej. Za celou dobu, co jsem žil v USA, jsem se nikdy nesetkal s hokejem. Nikdo tam neznal české nebo americké hokejisty. Většina lidí neví, jak se tato hra hraje. Setkal jsem se s jednim jediným člověkem, který se o hokej zajímal. Bylo to v Laughlinu na hranicích Nevady, Arizony a Californie, kde jsem asi půl roku pracoval. Ten člověk tam také pracoval. Pocházel z Los Angeles. Opravdu se zajímal o hokej. Spěchal domů se dívat na jakýsi zápas. V USA lidi zajímá košíková, baseball a (americký) fotbal. Kolem těchto sportů se točí vše. Evropský fotbal, hokej, krasobruslení, šachy.... Ano, je to tam. Narazíte na to, ale musíte to hledat. Takže pokud vás ohlupují, jaká je situace v americkém hokeji, co fanoušci, tak se zeptejte nějakého amerického známého, co vám řekne. Nejspíše, že o tom moc neví. Prostě ho to nezajímá. Existuje jedna hokejová česká hvězda, které je už hodně roků. Hrají s ním hráči, kteří by mohli být jeho děti. Tento hráč ale pořád hraje dál a dál a jsou ho plné noviny. Poslechněte si ale někdy, jak mluví anglicky. To se nasmějete, jestli jste vychodili aspoň pár lekcí angličtiny v jazykové škole. On asi ještě neví, že „r“ se v angličtině vyslovuje jinak než v češtině. „Th“ se nevyslovuje „s“ a tak dále. Příklad jeho mluvy: „Senkjú verrrrrry mač, jú arrrr grrrrreat odijens, rrrrrrrrrealy.....“ Přitom jsem slyšel, jak ho někteří lidé obdivují. Chtěli by být jako on. Prosím, toto bystě chtěli, opravdu? Prosím, buďte sami sebou. Nikoho neobdivujte. Neobdivujte přezpívávače cizích písniček, ani věčného hokejistu, který zapomněl jít do penze. Pokud čtete tyto stránky, pak to znamená, že máte zájem o dění ve společnosti. Zajímá vás, co se děje kolem. Někteří z těch oslavovaných se sotva umějí podepsat.

Dnes je vůbec těžké k někomu vzhlížet. Těžko si dovedu představit, že bych někoho řadil do nějaké horní vrstvy. Dříve nejvyšší vrstva obyvatel byla jednoznačně tvořena šlechtou. Komunistický režim ale šlechtu úplně rozbil. Šlechticové odešli do emigrace nebo dělali nádeníky. Již předtím je omezila první republika a protektorát. Po roce 1989 došlo k restituci části šlechtického majetku, ale šlechta už ztratila svoji výlučnost a eleganci. Na jednom zámku jsem viděl potomka šlechtického rodu, restituenta. Měl na sobě kraťasy a jakési sandály, „kristusky“. Nosil tam poháry se šlehačkou a vypadal spíš jako nějaký provozní cukrárny. Za manželku má ženu, se kterou se seznámil, když tam dělala na brigádě průvodkyni, čili žádnou „hoch“. Za svobodna měla nějaké opravdu plebejsky znějící jméno, něco jako „Kropáčková“ nebo „Cicvárková“. Dříve se šlechtic odlišoval od ostatních lidí od svého narození do svého úmrtí a způsobem pohřbení. Když se šlechtic narodil, byl pokřtěný ve zdlouhavém rituálu. Dostal plno jmen a v kostele se sloužila bohoslužba. Dámy byly nádherně oděny a pánové měli žakety. No prostě elegance. Šlechtic pak chodil do soukromých škol. Měl soukromé učitele, jezdil na koni, ovládal několik jazyků, především francouzštinu. Celý jeho život byl takový nějaký „jinačí“ a úplně jinačí bylo jeho pohřbení, neboť i chudý šlechtic byl pohřbený do hrobky, ve které i po smrti odpočíval v krásné rakvi na koberci a kolem byly květiny, obrazy a sochy svatých. Šlechta měla obrovské množství služebníků, kteří se o ně starali. Neustále je obsluhovali. Dnes je jiná doba. Potomci šlechtických rodů jaksi zplebejštěli. Jazyky moc neovládají a mluví sprostě. Třeba v jedné větě, co pronesou v televizi, řeknou několik sprostých slov. Nahradil někdo šlechtu? Bulvární tisk píše hlavně o miskách a o sportovcích. Ti mívají nejvíce peněz. Tito by měli nahradit starou šlechtu, jaká byla třeba za Rakouska-Uherska? To snad ne. Je pravda, že sportovci, tito „milionáři v trenýrkách“ mají peníze. Co jiného ale ještě mají? Mají nějakou úroveň a vzdělání? Když je slyšíte promluvit, tak to je hrůza. Mají velmi omezenou slovní zásobu. Kdyby neříkali pořád „je to o tom...“ nebo „budeme to řešit“, tak by se nedomluvili. K nim nevzhlížejte. Úplně je ignorujte. Zapomeňte, že existují. Odpoutejte se od sledování televize, jak jenom je to možné. Televize je na to, aby vám vymývala mozek. Pokud v jednom dni sedíte několik hodin před televizí a sledujete několik sportovních zápasů, tak pro sebe neuděláte nic dobrého. Nic se nedozvíte, nenastudujete nic z Bible, nenaučíte se žádné slovíčko z cizího jazyka, nevyděláte ani korunu. Co z toho máte, že nějaká hokejka dala branku? Nebo že jiná hokejka chytla puk? Nic. Raději něco čtěte, studujte, ať nás staré struktury nemohou ovládat. Musíme být lepší nežli bývalí komunisté, nežli staré struktury. Tehdy, kdy se bývalí komunisté dívají na televizi, neboť už mají vystaráno, vy na sobě pracujte. Vzdělávejte se. Angažujte se. Bývalý komunista většinou nic moc nezná. Není založený na znalostech. Bývalý komunista je založený na známostech, jeho moc je dána tím, že má hodně bývalých soudruhů na vedoucích místech a ti mu pomáhají. Jenomže i tito bývalí komunisté byli sami jenom otroci toho velkého systému zvaného komunistická totalita, a proto jsou to zbabělci. Pokud jejich bývalý soudruh je v potížích, tak od něho dají ruce pryč. Kdo tedy dnes patří k honoraci? K elitě, ke které by se dalo vzhlížet a mít při tom komplex méněcennosti, že k nim nepatřím? Jednoduchá odpověď: Nikdo. Vemte si i ty dnešní „miliardáře“, jak jsou plebejští a hnusní. Uvedu příklad: Dříve šlechta měla třeba jenom malý zámeček, ale ten byl velmi elegantní. Jeho majitelé byli také velmi elegantní. Byli krásně oblečení, ovládali jazyky a mluvili potichu. Namátkou uvedu zámek Klečůvka. Klečůvka je malá vesnice, která je dnes již součástí Zlína. Je tam zámek, který má bohatou historii. Jeho posledními majiteli byli rytíři Gyrové, kteří vlastnili klečůvské panství po tři generace až do roku 1945. Přestože původ tohoto rodu je poněkud nejasný, snad pocházeli z Řecka či z Makedonie, odkud se přes Německo a Rakousko dostali k nám, za 2. světové války to byli Němci a tak v roce 1945 jejich vláda na Klečůvce skončila. Jednalo se o jeden z nejméně známých šlechtických rodů, co sídlily v českých zemích. Jejich zámek je opravdu malý. Když vejdete dovnitř a projdete vstupní halou, tak vám stačí udělat jenom pár kroků a jste u východu ze zámku vedoucího do zámeckého parku. Zámek je vrcholně elegantní. Je decentní. Nejsou tam žádné nevkusné zásahy do krajiny. Když jsem viděl samotné členy tohoto rodu zvěčněné na obrazech, tak jsem na ně dlouho zíral, jak vypadali elegantně, nevšedně, oduševněle a neobvykle. Vemte si naopak dnešní miliardáře. Mají mnohem více peněz než rytíři Gyrové, například. Jejich domy jsou ale něco opravdu hnusného. Většinou nemají dům ale několik domů vedle sebe, včetně domů pro ochranku. Jeden mimořádně hnusný boháč si nechal postavit v té nejkrásnější možné přírodě kolos, ke kterému vede jakási podzemní cesta či snad tunel, kterým k tomu svému brlohu jezdí. Na pozemku jsou snad přistávací plochy na helikoptéru, golfové hřiště, v domě výtahy, bazén... no prostě něco odporného. Jak mohli takovému grázlovi něco takového dovolit? To již neexistuje žádné stavební řízení a stavební povolení? Neuvědomuje si takový primitiv, jak škodí místní přírodě, zvířatům a rostlinám? Podíváme-li se tedy na zámek Klečůvka rodu rytířů Gyrů, vidíme jenom nádheru a eleganci. Jemnou eleganci. Podíváme-li se na brloh tohoto zbohatlíka, pak vidíme jedině hnus, ubohost a zakomplexovanost. K takové osobě se dá vzlížet? Ne. Jenom s ní opovrhovat, štítit se jí a vyhýbat se jí. Stejně se s ní asi ale nikdy nesetkáte. Doprostřed takové nádherné krajiny přiletí buďto vrtulníkem nebo přijede nějakým obrovským autem s černými skly a navíc jede podzemním tunelem. Dnes tedy nemusíte mít obdiv k nikomu z těch, co nám servírují, abychom je obdivovali. Musíme si ale vážit sebe samých. Nenechte si namluvit, že něčemu nerozumíte, že by lid neměl zasedat v porotách u soudů, že na to nemá a že od toho jsou soudci.

Nyní, co soudci? Jeden představitel soudcovské organizace řekl, že soudci jsou elita národa. Myslel to vážně? Asi ano. Proč by měli být elita národa? Protože šli pracovat k soudu a nyní jsou zaměstnaní u soudu? Kteří soudci jsou elita? Všichni? Tedy i ten, co říkal do telefonu, používaje výrazy jako starý kriminálník, „tam si lízneme kilo“? (Pro ty, co to neznají, „tam si lízneme kilo“ znamená, že tam si každý vyděláme 100.000 Kč.) Členkou elity je i soudkyně, co kradla v samoobsluze? Členem elity je i soudce, co kradl lidem peněženky z kapes v hromadném dopravním prostředku? Tak to snad ne. Je velice elitní, když se soudcové stále domáhají jakýchsi doplatků či jakýchsi nevím kolikátých platů?

Ne. Nemějte ostych před nikým. Buďte asertivní. Přece máte svoji cenu a svoje znalosti. Nebuďte bojácní. Když máte mluvit, tak mluvte. Vše je jenom ve vašich myslích. Věřte si. Buďte sebejistí. Nic nám nemohou. Jejich doba skončila. Lidové milice musely svoje zbraně odevzdat. Znáte nějakého bývalého člena Lidových milicí? Nahlaste mi jeho jméno, třeba anonymně. Třeba má nějaké místečko, na které se vztahuje lustrační zákon.

Důležité je mít disciplínu. Bývalé komunisty, staré struktury, musíte předčít ve všem. Pokud jdete na jednání, mějte slušné oblečení, sako, kravatu a boty s tkaničkami. Mluví to o vaší disciplíně. Bývalý komunista ji nemá. Je odepsaný a žije z podstaty. Viděl jsem jednoho bývalého komunistu, jak šel od soudu v saku, ale hned před budovou si to sako vyslékl a přitom se tvářil strašně zničeně, jako že mu bylo horko. Ubožák. Pokud jdu někde z jednání, tak si sako nesundávám. Sundat si ho mohu, až mě nikdo nevidí. Doma, na zahrádce či v autě. Chvíli je mi teplo, no a co? V Las Vegas jsem vždy obdivoval advokáty, kteří vycházeli ze soudní budovy a měli na sobě krásné obleky. Tyto obleky měli zaplé, nesundávali si je a pomaličku, důstojně odcházeli. Stáli vždy na přechodu, pokud byla červená. Kolem chodili turisté v tričkách a v kraťasech a někteří téměř nazí. Rozhodně byste si jednoho nespletli s druhým. Já vím. K tomu, abyste mohli mít vždy zaplé sako nesmíte být tlustí. Nebuďte. K tomu je také třeba disciplína. Jíst střídmě, cvičit a sportovat. Když naopak uvidím tlustého muže v rozeplém saku a bez kravaty, vidím chudáka, jehož psychika za nic nestojí. Při prvním otřesu se rozsype. Pokud vidím někoho, kdo má špinavé boty, vidím ubožáka. Takže hlavu vzhůru. Chce to jenom trochu sebedůvěry, sebejistoty a zbavit se otrocké mentality. Nemáte před kým mít pocit méněcennosti. Nebo máte? Před kým? Před hokejistou? Před soudcem? Před křupanem, co ničí přírodu? Arcivévodové, grófové a velkostatkáři jsou pryč. Dnes je to jako bychom všichni znovu stáli na té příslovečné startovací čáře a znovu začínali. Výsledek je na vás. Dalo by se tu psát o hodně věcech. Pokusím se ale být co nejstručnější. Prostě nemějte žádné výčitky. Pracujete, studujete? V dnešní tak těžké době je to obdivuhodné. Nikdo vám nepomůže. Stát rozhodně ne a soudy už vůbec. Zbavte se všech závislostí. Již jsem to nakousl. Zbavte se závislosti na televizi. Dívejte se jenom někdy na něco, co si opravdu vyberete a co vás zajímá. Ne, že denně ležíte před televizí a čekáte, až ji vypnete, protože je noc. To vám úplně ničí mozek, disciplínu, vůli a mysl. Musíte mít pevnou vůli vstát a jít něco dělat. Učit se něco, pracovat, vydělávat peníze... Pokud jste v důchodě a ještě se můžete jakž takž hýbat, tak musíte jít pracovat. Vydělat si nějakou tu korunu a ne jenom nadávat na režim. Také se něco přiučte. Za pár let vám to může přivydělat peníze. Neposlouchejte celý den rádio. Jsou lidé, kteří celý den poslouchají rádio, hloupé řeči discjockeyů. Ráno pustí rádio a poslouchají, jak discjockeyové volají různým dívenkám, žertují s nimi. Poslouchají jejich hlouposti, špatnou gramatiku a nízkou slovní zásobu. Toho se vyvarujte. Pokud jezdíte někam na návštěvu, kde vám pořád něco vytýkají a „něco“ se jim nelíbí, tak tam již nejezděte. Takové ty řeči, že si máte uvědomit svoje nedostatky, vám nic nedají. Vy potřebujete vydělat peníze, hodně toho nastudovat, vyluxovat a vyčistit vnitřek auta a umýt ho a ne poslouchat kritiku. Myslete na to, co jste dokázali a ne, co jste nedokázali. Dokázali jste toho hodně. Zbavte se všech lidí, co nejsou pro vás přínosem. Také se zbavte všech vyžírek. Však více, o čem mluvím. Takový ten přítelíček, co s vámi rád mluví o politice, někde u kávy, piva či dobrého oběda. Když dojde k placení, tak jste to vy, kdo platí. Musíte být tvrdí. Jednou, dvakrát, dobře. Jakmile ale vidíte, že váš spolustolovník vždy drží peněženku v ruce, jako že „chtěl platit“, tak příště striktně plaťte jenom svoje nebo s ním nikde neseďte. Vyžírky jsou velmi otravné. Pamatujte si jednu věc. Musíte být tvrdí. Když někomu pořád platíte, tak si jeho obdiv nezískáte. Jenom s vámi opovrhuje. Nebo když se necháte napálit v autoservisu, někoho pořád vozíte domů autem, někomu pořád půjčujete knížky nebo časopisy. Jste pro lidi dojná kráva a ovce k dávání vlny. Nedejte nikomu ani cigaretu, pokud kouříte a ještě jste se tohoto zlozvyku nezbavili. Pokud někdo kouří, ať si cigarety koupí. Pokud jezdíte někam na návštěvu a máte s sebou plno občerstvení, vod a časopisů a nepoděkují vám ani vám to nijak neoplatí, tak se na to vykašlete. Víte, jak velké jsou náklady, které dáváte do vyžírek? Benzín, dárečky, časopisy, kávy v kavárnách atd. Jde to do velkých peněz za rok a ještě větších za deset let. Pokud nejste tvrdí v maličkostech, nebudete ani ve velkých věcech. Pokud pořád někomu něco platíte, tak až někomu prodáte velkou a drahou věc a on vám nezaplatí, tak budete stejný „dobrák“ a necháte to tak. Zbavte se závislosti na alkoholu, cigaretách, doutnících, sladkostech, přejídání a lidech, co vás otravují a vyjídají. Naopak, donuťte se něco dělat. Máte-li zbraně (měli byste mít), tak je vyčistěte. Nenechte to na „potom“. Cvičte a mírněte se v jídle. Všeho s mírou. Pak vás nikdo neporazí. Bývalý komunista, co sotva leze, jak je tlustý, nemá nárok. Už za sebou nemá závodní organizaci „strany“. Už nemá Státní bezpečnost, kam by chodil udávat.

Nyní se zmíním o náboženství. Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří nejsou ani pokřtění. To je, myslím si, velice neprestižní a hodně to o tom kterém člověku říká. Hodně lidí, kteří se narodili v době komunistické totality, není pokřtěných. Jejich rodiče měli strach je nechat pokřtít. Zvláště, když byli členy komunistické strany, nebo byli jiným způsobem přisluhovači bolševického režimu. Dnes však těmto nekřtěncům nic nestojí v cestě se dát pokřtít. Doporučoval bych jim to. Nechci nikomu radit, do které církve vstoupit, ale můj pohled je ten, že je v České republice několik dobrých církví. Vždy, když bych hodnotil nějakou církev, tak bych se díval na několik základních věcí. Za prvé, jestli ta církev opravdu vychází z Bible a káže učení Kristovo. Nesmí učit žádné nesmysly, které nejsou v Bibli, jako že zakazuje transfuzi krve. Dalším kritériem by mělo být, zda ta která církev tvrdí nebo netvrdí, že je ta jediná správná církev a druhé jsou špatné. Pokud je nějaká církev, která tvrdí, že je jediná správná, pak se tam určitě nehlaste. Naopak, církev, která je prostě jednou z více církví, a uznává i druhé církve, má velké plus. Mohla by být dobrá. Církev by vám měla být pomocí. Ne přítěží. Měla by vám dodat energie a sebedůvěry. Ne vás deprimovat. Některé církve staví na tom, že člověk je hříšný. Je pořád něčím „vinen“ a bude za to pykat. Jste rozvedení? Budete pykat. Nemluvíte s rodiči? Budete pykat. Hádáte se se šéfem? Budete pykat. To je nesmysl. Bůh miluje svoje děti a pokud je někdo rozvedený, tak Bůh ví, že je to proto, že ho asi jeho žena opustila. Pořád se s ním hádala. Zkrátka se nesnesli. Nešlo to dál. Bylo to něco strašného. Bůh si přeje, aby si takový člověk našel ženu jinou, která ho bude milovat a on ji. Pokud někdo nemluví s rodiči, tak je to často proto, že tito rodičové pořád mají nějaké výhrady. Denně dlouho leží v křeslech před televizí a pořád něco vytýkají. Vzpomínají na staré dobré časy, kdy pivo stálo dvě koruny a lidé měli „jistotu“. Po určité době se to těžko snáší. Takové lidi navrhuji dále navštěvovat, ale jenom méně, omezeně. Pokud se hádám se šéfem, pak je to často proto, že ten šéf je primitiv. Šéfa dělá proto, že nejvíce podlézal, nejvíce udával spolupracovníky a s takovým „člověkem“ je opravdu těžké vyjít. Naopak vám mohu říci již nyní, že žádná církev by vás neměla deprimovat. Měla by vám pomoci v osobním rozvoji, ve studiu Bible a chvále Pána. Takže: Nejste ničím viní. Přece pracujete, snažíte se, platíte daně, své přítelkyni nebo manželce se snažíte vyjít vstříc a pomoci jí. Snažíte se jí koupit něco pěkného a hodnotného, aby měla radost. Za nic nebudete pykat. Bůh vás miluje a to více, než si myslíte. Ne, že za vás dal svého syna Ježíše (to také), ale miluje vás nyní, v této chvíli. Bude vás milovat i zítra. Proto ho chvalme. Dalším stěžejním bodem je, že musíme pomoci svému bratrovi, chudákovi. Vidím-li žebráka, bezdomovce, tak mu musím koupit něco k jídlu. Musím se mu snažit pomoci sehnat bydlení, práci... Co nejvíce, jak jenom si mohu sám dovolit. Víra bez skutků je mrtvá. Je třeba pomoci svému bližnímu. Kdo je náš bližní? Je to ten ubohý opuštěný člověk, co nemá zastání a kterého nikdo nechce. Je to předseda nějakého superdůležitého soudu? Asi ne. Ten by nám nedal ani korunu. Za minulého režimu byl jistě v KSČ. Ten si pomoci dovede. To víte, že ten by vám neudělal nic dobrého. Ten, když jde s několika dalšími bývalými komunisty jíst a pít, tak to má vždy nějak zaplacené. Je to z repre fondu. Kdyby však nějakou náhodou sám platil, tak při útratě 1.889 Kč by to zaokrouhlil na 1.890 Kč. Dal by číšníkovi třeba jednu korunu spropitné, i kdyby ho tam obskakoval celý den. Chudák se naopak podělí o poslední bramboru. Náboženství vám nesmí přinášet stresující chvíle ale posilu. Bůh vás miluje. Jste dobří a snažíte se. Chováte se dobře a když se to někomu nelíbí, tak to může být jeho chyba. Hlavní je pomáhat druhým, bezbranným, opuštěným, starým, nemocným, bezdomovcům atd. Ne obskakovat zbohatlíky a ty, co dostávají od státu obrovské peníze a ještě jim je to málo a soudí se. Takže, je to jasné? Hlavně buďte v pohodě a trochu si věřte. Nebojte se. Nemáte koho. Vždyť ti, co jsou proti vám, jsou vlastně jenom chudáci a šupáci.

Je to jasné? Nebo pořád máte nějaké pochybnosti? Nemějte. Tyto stránky jsou určeny pro ty, co nebyli v komunistické straně a nekolaborovali s komunistickým režimem. Pokud je tedy čtete, pak to znamená, že nejste bývalí komouši nebo kolaboranti, prostě staré struktury. Takže jste ve velké nevýhodě. Těžko jste mohli zprivatizovat deset továren. Těžko byste mohli být šéfem nějakého důležitého soudu s příjmem přes milion ročně. Takže pokud máte byt a auto, jste úžasní. Nenechte se nikým zpochybnit, jaké máte auto. Že máte „české“ auto? Výborně. Aspoň jste trochu vlastenci. Škodovka sice patří jakýmsi Němcům, ale přece jenom, když si ji koupíte, tak podporujete naše dělníky v Mladé Boleslavi a v Kvasinách. Navíc, „škodovky“ jsou dobrá auta. No, není Fabia dobré auto? Co taková Octavia? Vždyť to už je nějaké auto! Co se týče Superba, to už je přece něco, luxus absolutně se vyrovnávající já nevím čemu. Někdo neuznává vaše auto? Vůbec si ho nevšímejte. Je to chudák a hlupák. Pokud nemáte zrovna „meďoura“ nebo „bavoráka“ a někdo se neuctivě vyjadřuje o vaší Fabii, tak je to zakomplexovaný chudák. Já jsem měl i „bavoráka“ i „meďoura“, ale řeknu vám, zlatá Fabia. Mnohem méně poruchová. Je také dražší si koupit novou Fabii nebo Octavii než starou „bramboru“ tedy „bavorák“, který v dnešní době dostanete opravdu za pár korun. Někteří chudáci ale více obdivují starého „bavoráka“ než úplně novou Fabii nebo Octavii (Přehlížet Superba by si snad nedovolil ani ten krajní ubožák). Z takových hlupáků si nic nedělejte. Ti vám na vaše autíčko nepřispějí ani korunou. Věřím tomu, že „slavík“ má třeba dvojnásobné Ferrari, avšak když si na něho vzpomenu, jaký to byl kolaborant, jak veřejně odsuzoval Chartu 77, tak mu to Ferrari nezávidím. Nechtěl bych v jeho věku, kdy už mu nedrží hlas a má černé fleky na obličeji, zpívat sykavkou přezpívané písničky. Takže, co máte z koho? Na svoje autíčko si buďte hrdí. Nikdo vám na něho nedal. Máte-li, kde bydlet, buďte na sebe hrdí. Víte, kolik lidí toto privilegium nemá a zemře na ulici bez pojištění a bez lékařské péče? Máte „jenom“ byt a druhý má dům? Tak ať ho má. Vy se věnujte svým věcem. Každý má něco, co druhý nemá. Kdyby samotný John D. Rockefeller hrál šachy s nějakým dobrým šachistou, nemusel by to být ani velmistr, tak by moc a moc prohrál. V Las Vegas jsem zažil jednoho Čecha, který byl údajně milionář. Všichni ho obdivovali, jen já ne. Chodil v kraťasech a ve vietnamkách. Nedonesl nic na pití. Neměl svoje cigarety. Žebral cigarety, že kouří jenom „svátečně“. Řekl jsem mu: „Ty jsi žebrák. Nedám ti ani jednu. Běž si koupit. Přišel jsi bez cigaret, bez pití a oblečený jako vagabund.“ To měl být milionář. V čem se projevilo to jeho milionářství? Každý obyčejný číšník v casinu byl víc než on.

Teď poslední rada. Mohlo by jich být milion. To, co znáte, vám již nikdo nevezme. Umíte dobře řídit auto? To vám už nikdo nevezme. Spousta bývalých komunistů by nedojelo ani za roh. Znáte hodně měst? Navštívili jste hodně hradů a zámků? To už vám nikdo nevezme. Znáte nějakého bývalého komunistu nebo i dnešního papaláše, co umí jazyky? Já ne.

Na závěr taková perlička. V době bolševika dávali v televizi hodně filmy s francouzským hercem Alainem Delonem. Za tohoto režimu ho pozvali do Prahy na „Ples v opeře“ a udělali ho tam jakýmsi hlavním hostem, snad „patronem“. Po celou dobu seděl. Ani jednou netančil. Potom se ho ptali, jestli chodí často na plesy. Řekl, že často ne. Ještě nebyl ani na jednom. Neumí tančit. Představte si, že se nechá pozvat na ples a neumí tančit. Poslední nějaký klouček, co seděl někde na laciném místě a tančil valčík, tango, cha-cha, foxtrot a další, je více nežli tento trapný muž, co je hvězdou plesu a neumí tančit. Už končím. Teď už jenom poslední vtípek. V Brně existuje jedna organizace, která se zabývá výukou francouzštiny. V jejím čele stál „významný“ právník, šéf různých důležitých organizací. Měl jsem v této organizaci jednoho známého, který tam učil. Byl ze severní Afriky. Ptal jsem se ho, jestli tento právník mluví dobře francouzsky. On se na mě díval vyvaleně a řekl: „Ten starý kominýst? Ani slovo.“ Takže konec nedostatku sebedůvěry. Tyto přece porazíme.

Stále mě napadá více a více důvodů, proč bývají lidé plní komplexů a proč nemají sebedůvěru. Hlavně to platilo dříve za minulého režimu, ale u některých lidí to z neznámých důvodů přetrvává. Je to třeba obdiv k „Západu“ a komplex, že já nejsem ze „Západu“. Pamatuji se, jak za minulého režimu v hotelích a restauracích podlézali lidem ze západu. Především to platilo u nočních podniků, kde nechtěli v mnoha případech pustit dovnitř našeho člověka, ale velmi rádi pustili Rakušáka, západního Němce, Itala... Dnes si myslím, že toto dělení je opravdu pryč. Západ ztratil svůj glanc. Naopak, v zemích bývalého komunistického bloku je spousta bohatých lidí. Nezáleží na tom, odkud jste, ale jací jste a co jste. Pokud člověk žil v bolševismu, tak to byl průšvih. Byl to chudák, tak jak tak. Buď živořil za pár korun a nesměl cestovat nebo byl komunista, udavač, něco měl a směl cestovat. Obojí je špatné. Dnes o nějakého Rakušáka v restauraci ani nezavadí. Dávají si „menýčka“za pár korun a jsou nuzně oblečení. Do divadla je přivážejí autobusy, jsou oblečeni ve svetrech a riflích. Prostě hnus. To je nějaký zápaďák? Před tím mám mít nějaký ostych? Když Čech jede na západ, nemá důvod se ostýchat. Já se tedy vůbec neostýchám. Ve Vídni se ke mně určitě chovají lépe než v České republice. Tam ale mají prostě slušnost v krvi. Zdraví, když přicházíte i když odcházíte. Je pravda, že pokud jsem ve Vídni, tak jsem dobře oblečený a mám peníze, jinak bych tam nešel. Takže žádná „úcta“ k zápaďákům, když jsou u nás. Žádná zakřiklost v zahraničí. Kde je ten dávný, výsněný „Západ“ s velkým „Z“? Německo? Jejich kancléřka chodí v kalhotách, bez kabelky. Je tam obrovská nezaměstnanost a spousta přistěhovalců. Jejich ženy chodí zahalené. Nebaví se s místními lidmi. Francie: Spousty přistěhovalců z Afriky a Středního východu. Nepořádek. Španělsko: Nezaměstnanost a chudoba. Ještě má stále něco do sebe Itálie, ale to je dáno historicky. Moře, opera, skladatelé, cyklistika, automobilky. Naučte se evropské jazyky a všude se krásně domluvíte. Máte se tam dobře, stačí jenom mít u sebe nějaké penízky. Nestyďte se za to, co máte, pokud nemáte nějakého důležitého Mercedesa. Určitě auto, kterým jedete třeba do Itálie, je dobré auto, když si s ním troufnete jet tak daleko. Takže: Žádné komplexy dané tím, že jste z bývalé komunistické země. Neměl nás západ prodat Rusům v Teheránu a Jaltě. Prodali nás Rusům výměnou za Řecko. Řecko je západ? No tak před těmi určitě nemusíme mít komplex.

Co jsou na západě za lidi, ukazuje jeden příklad. Před pár lety byl na návštěvě v České republice předseda vlády Anglie, Anthony Blair, který si v šedesáti letech nechává říkat „Tony“ Blair. Jednal s tehdejším předsedou vlády Zemanem. Předsedu vlády oslovoval „Zímn“ a mluvil o něm jako o „Zímnovi“. (Uváděl jsem to i na jiném místě.) Neoslovoval ho tedy „pane Zemane“ ale jenom „Zímn“, aniž by se naučil výslovnost příjmení předsedy vlády hostitelské země. Představte si, že byste jeli na státní návštěvu do Německa a oslovovali tamnější kancléřku veřejně „Merkl“ a mluvili o ní s novináři jako o „Merkl“. To by snad neudělal od nás nikdo. K těmto chcete mít nějakou zvláštní úctu? Takže bez komplexů, sebejistě a se sebedůvěrou. Něco znáte, něco máte, pokud se někomu nelíbíte, ať táhne.

JUDr. Oldřich Ševčík

V Brně dne 18. června 2015

sevcik@shibboleth.cz
judr@oldrichsevcik.cz