Stránky na podporu porot Vítejte na mých stránkách Základní informace

Fotografie Tatry 613-4 Nejnovější fotografie Tatry 613-4 Vraťte židovský majetek Jedině poroty Střípky z Las Vegas i odjinud Případ Jiřího Kajínka ve světle porotního soudnictví Poroty nejsou typické jen pro „anglosaský“ systém Právo být souzen porotou Garance práva na porotu v USA, Listina práv v USA a některá další základní práva tam garantovaná Co je mým cílem? Organizace na podporu porot Zbavte se otrocké mentality. Sebedůvěra, sebejistota, disciplína Posilujte svoji víru. Hledejte inspiraci v Bibli Čtěte Bibli, ale kterou? Výběr poroty, voir dire Právo být souzen sobě rovnými Právo být souzen nestrannou porotou, sestávající z nezaujatých porotců Soudci by měli být voleni Obce by měly mít své soudy Jakou kvalifikaci by měli mít čeští soudcové a jakou kvalifikaci ve skutečnosti mají. Porovnání s USA Česká justice, poslední bašta komunistického režimu Česká justice, poslední bašta komunistů Převlečení komunisté, staré struktury, „Mgr.“-ové, rychlokvašky Zastupující místopředsedové Podmíněné propouštění z výkonu trestu odnětí svobody Nevolte do parlamentu sportovce a komedianty Přidělování případů u brněnského krajského soudu mimo pořadí Pryč s rudou justicí Doslov Knihy, které je možno objednat Odkazy na některé moje další internetové stránky.
Tatra
English – www.juries.cz – English
www.poroty.cz

Doslov

Brno

Píše se rok 2016. Od sametového podvodu v roce 1989 uběhlo téměř 27 let. Jak je na tom česká justice? Stejně jako za minulého režimu? Je to lepší? Je to horší?

Takže za prvé. Velká Listopadová Sametová Revoluce (dále jenom VLSR) byla podvod. Představte si, že za komunistů byl komunista, který během VLSR převlékl kabát a byl potom předsedou federální vlády. Tak to také vypadalo a vypadá. Bývalí komunisté, estébáci a jejich konfidenti jsou všude.

Co ale tedy justice? Co právo? Právo je profese, které si velmi vážím. V anglicky mluvícím světě se právu říká „the learned profession“, tedy (ta) „učená profese“. U nás ale dostává právo pěkně zabrat. V USA, pokud řekneme právník, tedy „lawyer“, tak si každý představí téměř učence, nebo přímo učence, v pracovně plné knih vázaných v kůži, znalce (klasické) řečtiny, latiny, francoužštiny, Bible, historie a vůbec svobodných umění. Každý právník je znalcem práva. Dovolte mi k tomu uvést pár mých osobních postřehů.

Žil jsem dlouho v USA. Než jsem tam přišel, tak jsem žil v Československu, ve kterém vládli bolševici, spíše však kolaboranti a zrádci, přisluhovači sovětských komunistů. Českoslovenští komunisté nebyli ani darebáci, byli to spíše chudáci, lokajové sovětských soudruhů. Takové malé sviňky. V té době jsem o právo neměl žádný zájem. Několikrát jsem byl u soudu. Bylo to, když soudili nějakého kamaráda za rvačku, nebo za to, že zůstal v zahraničí. Pak byl souzený v nepřítomnosti. Soudcové a prokurátoři byli pouzí vykonavatelé komunistů, kteří byli vykonavatelé sovětských soudruhů. U soudu to také tak vypadalo. Soudcové byli takoví nějací hrozně necharismatičtí, bledí, škaredí, unavení, pořád jako by ustrašení. Prokurátoři byli o stupínek nabubřelejší, sebejistější, výřečnější. Advokáti byli pěkně oblečení, kouřili nějaké lepší cigarety, měli společenské vystupování. Snažili se trošičku pomoci klientovi, když byl ve vazbě, tak mu třeba donesli pomeranč. Také mu třeba nabídli cigaretu a jelikož se znali s bachařem, tak bachař přimhouřil oči. Pokud se jednalo o nepolitickou věc, tak třeba i dokázali, že klient byl zproštěný, nebo dostal lepší trest. Závěrečné řeči advokátů byly krátké, komunistický soudce se při nich zásadně díval na hodinky, někdy až desetkrát po sobě. Rudý soudce si též vždy listoval při řeči advokáta diářem a nějakými papíry. Obžalovanému ani nebylo předstíráno, že je nějak rovný s prokurátorem. Byl neustále napomínán, bylo mu řečeno, že má stát, nemá mluvit, má si sednout.

Pokud se jednalo o občanskoprávní věc, bylo to něco podobného. Velká část soudců byly ženy. Byly většinou velice nepříjemné, nehezké, neupravené. Neustále žádaly přítomné v síni, aby nemluvili, stáli, mluvili kratší dobu, mluvili k věci, neopakovali se. No prostě hnus. Soudy jsem proto bral za něco, co není hodno mé pozornosti, za další kolečko bolševického režimu. O soudy a soudce jsem se nazajímal, určitě jsem jim nezáviděl, spíše mně jich bylo líto. Neměli velké platy. Pokud jim zavolal komunistický tajemník a nechal jim vzkaz u zapisovatelky, tak museli poslechnout. Nebyli to praví strůjci komunistického režimu, jenom takoví jeho sluhové. Nikdo od nich nečekal nic dobrého a také se od nich ničeho dobrého nedočkal. Pokud se chtěl někdo dostat na západ od našich hranic a chytili ho, tak šel před soud a nějaký komunistický soudcíček ho odsoudil. Soudce byl to, co pohraničník, estébák, celník, bachař. Uvedu příklad. Přes hranice utíkal kluk, který měl rodiče třeba v USA. Chytili ho za pomoci psů, vlčáků, pohraničníci. Vyslechl ho estébák, takzvaný operativec, který vše sepsal a předal věc druhému estébákovi, který měl postavení „vyšetřovatele“. Ten našeho narušitele hranic obvinil a napsal prokurátorovi návrh na podání obžaloby. Prokurátor podal obžalobu k soudu. U soudu chudáka odsoudil nějaký soudce. Chudák, co se chtěl dostat na svobodu se odvolal. Odvolání bylo zamítnuto odvolacími soudci. Odsouzený pak šel do vězení, kde ho hlídali bachaři. Kdo byl nejhorší špína? Pes pohraničníků, pohraničníci, estébák, druhý estébák, zvaný „vyšetřovatel“, prokurátor, soudce, odvolací soudce, bachař? Odpověď zní: nebyl mezi nimi žádný rozdíl. Mimo psa to byli samí špinavci, zrádci a kolaboranti. Jediný pes za to nemohl, neboť je zvíře a musí poslouchat toho, komu patří a kdo ho cvičí. Ti ostatní, byli méně, než ten pes. Ten pes má omluvu, oni ne.

Jak jsem tedy uvedl, v době komunismu mě právo nezajímalo, nezajímali mě soudci ani prokurátoři. Nenenáviděl jsem je, byli na to příliš bezvýznamní, byli to jenom bezejmenní sluhové komunistického režimu. Jejich zjev nebyl důležitý. Jejich jména nikoho nezajímala. Je pravdou, že ne všichni soudcové a ne všichni prokurátoři byli členové komunistické strany. Je to pravda. Mezi komunisty se jim totiž nepodařilo dostat. Komunisté neměli důvod je mezi sebe brát. Stačilo, že jim tak dobře a věrně sloužili. Někteří soudcové dnes říkají: „Ano, soudil jsem za bolševika, ale nebyl jsem v KSČ.“ Jiní zase říkají: „Ano, byl jsem v KSČ, ale nesoudil jsem.“ Je ale hodně soudců, kteří v dnešní době soudí a jsou na vysokých místech a v době komunistické tyranie byli členy KSČ a také soudili. Je někdo nižší a podřadnější, než kdo byl v době komunismu v komunistické straně a ještě sloužil komunismu jako estébák, pohraničník, bachař, soudce, prokurátor? V době komunismu jsem měl pro všechny sluhy komunistického režimu maximálně tiché opovržení, nezájem, lítost. Vážil jsem si těch, co se dostali ven, žili ve svobodné zemi, dělali něco užitečného.

Nadešel den, kdy se mi podařilo utéci z komunismu. Jakmile jsem přišel do USA, tak jsem si povšiml, jak prestižní je právo. Zjistil jsem, že právníci, především advokáti, státní zástupci a soudci, mají respekt ve společnosti. Z do té doby nepovšimnutého povolání se stal hlavní předmět mého zájmu. Zjistil jsem, že na rozdíl od bolševika, je obžalovaný v soudní síni člověkem, jednou ze stran. O jeho vině rozhoduje porota, složená z lidí, jemu rovných, z jeho spoluobčanů. Pochopil jsem, že advokát může předvolat svědky. Advokát, je-li dobrý, může pomoci nějakému chudákovi, kterého si vybrali jako obětního beránka, aby měli objasněný případ. Zjistil jsem, že členům poroty vůbec na nikom nezáleží. Na soudci jim vůbec nesejde. Rozhodují podle svého nejlepšího uvážení. Soudce v USA je přitom vzdělaný, má universitní vzdělání a teprve pak jde studovat práva. Musí mít deset let praxe, než může kandidovat na soudce. V České republice je mnoho soudců, kteří jsou vyučení, na vojně vstoupili do KSČ a za to mohli absolvovat různá vojenská učiliště. Jako absolventi těchto učilišť pak chodili na práva. Měli odlehčenou výuku, například osnovy ruštiny měli mnohem lehčí, byly na ně kladeny menší nároky. Nedávno zemřel jeden dlouholetý soudce. Četl jsem o něm v novinách oslavné články. Byl z chudé rodiny. Vyučil se. Zůstal na vojně jako voják z povolání. Šel na vojenské učiliště, pak chodil v uniformě na práva. Vstoupil do KSČ. Byl vojenským soudcem. Za tohoto režimu, poté, co byly zrušeny vojenské soudy, byl přeložen k soudu civilnímu. Soudil až do sedmdesáti let, nejdéle, jak dovoluje zákon. Pak ještě několik let dělal asistenta u soudu, asi do sedmdesátičtyř, či pěti. Pak šel do důchodu. Jak to? Proč? Komunista v době komunistického režimu, voják, soudce, vojenský soudce, to vše v jedné osobě. Proč nebyl po roce 1989 odejitý? V USA ale nic takového není. Soudce tam je oslovovaný „Vaše Ctihodnosti“. Měl bych oslovovat bývalého vojenského soudce, bývalého komunistu „Vaše Ctihodnosti“? To určitě ne.

V USA je právo něco krásného. Vyžaduje zajisté tvrdou práci, přípravu. Soudcem se stává jeden z nejzkušenějších advokátů, státních zástupců. Soudce místních soudů bývá volený místními občany. Když mu vyprší jeho doba, musí se znovu ucházet o místo ve volbách. Celkově právnická profese je velice prestižní profese. Soudcové, státní zástupci a advokáti chodí krásně oblečení. Nikdo nikomu neskáče do řeči, nikdo nikoho neuráží. Advokáti za svoje klienty opravdu bojují, snaží se jim pomoci. Právnická profese mě začala velice zajímat. Rozhodl jsem se, že se stanu advokátem. Po roce 1989 jsem se vrátil do vlasti a práva jsem začal studovat v Brně.

Z počátku jsem byl šokován. Viděl jsem bývalé komunisty, soudní funkcionáře ještě z bolševické doby, kteří seděli stále pevně na svých židlích. Viděl jsem velké množství bývalých komunistů, kteří soudili v době nesvobody, dokonce jako vojenští soudcové. Byli to vesměs dělničtí kádrové, kteří si tak všelijak udělali maturitu na vojenských učilištích a kam to dotáhli. Kdo může být opovrženíhodnější, nežli bývalý komunista, bývalý komunistický vojenský soudce? Stačilo by přitom přijmout krátký zákon, který by zakazoval bývalým vojenským soudcům z doby bolševika, kteří byli členy zločinecké komunistické strany soudit. Soudci až do dnešních dnů nejsou voleni. Jsou překládáni z Čech do Brna, z jednoho soudu k druhému, do města, kde to neznají a se kterým nemají nic společného. Stále ještě nebyly obnoveny poroty. Obce nemají právo zřizovat svoje soudy. Všechny soudy patří jenom státu. Soudní funkcionáři jsou z velké části staré struktury, bývalí komunisté. Od dob komunismu se téměř nic nezměnilo. Advokáti bývají podrobováni při vchodu k soudům ponižující prohlídce. Mnohdy musejí vyskládat věci z aktovky. Advokátky musejí vydělat sponu z vlasů. Státní zástupci nejsou podrobeni sebemenší kontrole. Pokud advokát volá k soudu, tak u mnoha soudů není přepojen nikam, s vyjímkou informačního centra, což je zcela k ničemu. Obhájce se přitom chce třeba zeptat, kteří svědkové jsou volaní na zítřejší jednání. Je to něco strašného, nepatří to do dnešní doby. Svoboda se musí vybojovat. Nepočítejte s tím, že bývalý komunista, stará struktura, nám udělá něco dobrého. Bývalý komunista je nepřítel, který byl poražený v roce 1989. Tehdy padl bolševický režim. Proč tedy neprohráli i komunisté?

Nadějí by měli být ti „noví“, „mladí“. Když jsem na začátku devadestátých let přišel jednou k soudu, viděl jsem v jednací síni několik mladíků a dívek, kteří sledovali soudní jednání. Ptal jsem se kdo to je a bylo mi řečeno, že to jsou „čekatelé“, neboli „justiční čekatelé“, to znamená budoucí soudci. Tito čekatelé byli téměř děti. Byli obleční vesměs do toho nejjednoduššího oblečení, rifle, trička, sandály nebo dokonce žabky na nohách. Neměli ani ten nejmenší styl, nic. Tito „čekatelé“ byli za pár let soudci. Soudce by měl mít přitom léta zkušeností, jak pracovních, tak životních. Drtivá většina těchto čekatelů nemá ani doktorát a nikdy si ho nedělá a to ani poté, co jsou z nich soudcové. Znám spoustu soudců krajských soudů, kteří nemají doktorát a ani se o to nesnaží. No prostě není to ono, není to, na co jsem čekal co bude, až padne bolševik. Tento režim není to, co bych si přál. Současný český soudní systém a vůbec české soudnictví není to, k čemu bych měl obdiv.

Nechceme patřit k vyspělým zemím? Cožpak jsme nikdy neviděli žádný západní film? Nechceme být plnohodnotnými lidmi? Zatím tomu tak není. Je to naše vina. Nic není zadarmo, musíme pro to trošičku něco dělat.

JUDr. Oldřich Ševčík

V Brně dne 17. 6. 2016

sevcik@shibboleth.cz
judr@oldrichsevcik.cz